Půlnoční zpytování
Pendlovky, půlnoc bijící,
nás vyzývají s ironií
na užití dne, který míjí,
na chvilku v duchu myslit si:
- Dnes, běda, v pátek, třináctého,
jsme, přes vše, co je známo nám,
přec žili jako kacíř sám
životem plným zla a zlého.
Rouhali jsme se Ježíši,
nesporným Bohům láli v zvů1i!
Jak příživníci za tabulí
sprostého Kroisa sedící,
jsme uráželi kvůli němu,
Démonům zaprodanému,
co nám je drahé každému,
a lichotili odpornému;
rmoutili, kati otročtí,
prosťáčky, jimž se smějí davy,
slavili Hloupost býčí hlavy,
obludnou Hloupost Hlouposti;
líbali Hmotu s oddaností
a neurčitý siný svit,
jenž v hnilobě se matně kmit',
jsme vynášeli do výsosti.
A pak jsme, chtíce zmámeni
utopit závrať v deliriu,
my, kněží pyšní na svou lyru,
jež má moc zvýšit nadšení,
chmurnými věcmi probouzené,
jedli a pili přespříliš! ...
- Ach, sfoukněmež tu lampu již,
ať nad námi své tmy noc sklene!
Přeložil Svatopluk Kadlec