Strž
Náš Pascal měl svou strž, jež propadala s ním.
Je všechno propastí, čin, touha, slovo, snění,
a já, já častokrát pak cítím na temeni,
jak vítr Hrůzy vlá mým vlasem zdviženým.
Nahoře, dole nic než hloubka plná tmění,
jen písky, mlčení a prostor nade vším...
Bůh na noc kreslí mi svým prstem cvičeným
zlou můru stotvarou bez všeho poshovění.
Já spánku hrozím se a hrůzu z něho mám
jak z jámy děsivé, jež vede bůhvíkam.
Mně všemi okny v zrak jen nekonečno svítí,
a můj duch, jímaný co chvíli závratí,
by chtěl jak Nicota nic nepojímati.
- Ach, nikdy z Bytostí a Čísel nevyjíti!
Přeložil Svatopluk Kadlec