Kalné nebe
Tvůj pohled jako by byl zastřen hustou mhou.
Tvé oko - se sivou či modrou duhovkou? -
hned něžné, zasněné, hned kruté, bez citu,
obráží lhostejnost a bledost blankytu.
Jsi jak ty mlhavé a vlažné bílé dni,
jež srdce zmámená až k pláči rozteskní,
kdy čivy, napjaty po temných bolestech,
jsou příliš při sobě a dráždí ducha v snech.
Máš cosi z obzorů, tak krásně zářících,
když slunce mlžných dob žár rozněcují v nich...
Jak, vlahá krajino, se třpytíš po dešti,
vznícena paprsky, jež kalné nebe dští!
Ó ženo neblahá, ó pásma plná vnad,
budu mít i tvůj sníh a vaše jíní rád,
s to v nesmiřitelné zlé zimě nacházet
rozkoše ostřejší než ocel nebo led?
Přeložil Svatopluk Kadlec