Prokleté ženy

---

V pasvitu nyvých lamp dumala Hippolyta,
sníc v měkkých polštářích o strašném laskání,
po kterém ležela na lůžku jako zbita,
když bylo strhalo plášť nevinnosti s ní.

Hledala pohledem, zkaleným po vichřici,
oblohu čistoty, jež prchala jí v dál,
podobna poutníku, stáčejícímu líci
k modrému obzoru, jímž se byl ráno bral.

Proud slz, jenž stékal jí z mdlých očí bílou skrání,
zdrcenost, ztrnulost a výraz chlípnosti,
pár paží, složených jak pár dvou marných zbraní,
vše bylo ozdobou té křehké sličnosti.

U nohou, pokojná a plna slasti snivé,
ji hřála Delfina svým žhavým pohledem
jak šelma, střežící svou kořist, již si dříve
již poznamenala svým strašným silným klem.

Ta kráska svalnatá, před něžnou klečíc, skvělá,
srkala s rozkoší již víno triumfu
a chtivě, dychtivě se nad ní nakláněla,
chtíc milý tichý dík snad sklidit s jejích rtů.

Hledala ve zraku té oběti své touhy
bezhlesý, němý zpěv, zpívaný radostí,
a vděk, vděk vznešený a nekonečně dlouhý,
jejž víčko jako ston přes svoje brvy dští.

- "Mluv, Hippolyto, mluv! Co tomu říkáš? Nuže?
Již chápeš, srdečko, že nemáš nabízet
k posvátné oběti své křehké první růže
prudkému vanutí, jež může zničit květ?

Mé něžné polibky, toť vážky bez vší tíhy,
průhledná jezera zvečera hladící,
polibky milenců však hloubí hrozné rýhy
jak káry těžkých kol či kola s radlicí.

Najedou na tebe jak hrubý potah v zvůli,
dobytčí spřežení s kopyty bez citu...
Má sestro, srdečko, mé vše, ty moje půli,
rač zvednout ke mně tvář, své oči z blankytů!

Za jeden pohled tvůj, jenž tiší všechny strasti,
ti, Hippolyto, hned, v té chvíli pozvednu
závoje s mocnějších, tajuplnějších slastí
a ukolébám tě do nekonečných snů!"

Tu Hippolyta k ní však zvedne mladé líce:
- "Já nejsem nevděčna své drahé Delfině,
ničeho neželím, jen trpím, strachujíc se,
tak jako po noční hrůz plné hostině.

On na mne padá strach se strašlivými stíny,
s černými zástupy bloudících strašidel,
jež s cesty rády by mě svedly na písčiny,
rudými obzory kol obklíčené, žel!

Rci, dopouštíme se snad nepřístojných činů?
Vysvětli, můžeš-li, ten děs, co zakouším!
Když zveš mě andělem, já hrůzou vždycky hynu,
a přece cítím zas svá ústa tíhnout k tvým!

Nepatři na mne tak, ty pouto všech mých citů,
ty, kterou miluji, má sestro zvolená,
byť jsi jen nástrahou, již peklo strojí mi tu,
začátkem prokletí, jež postihnout mě má!"

Delfina, hodivši svou hřívou s temným vlasem,
jakoby dupajíc po delfské trojnožce,
jí s okem fatálním však řekla pevným hlasem:
"Kdo jenom před láskou o pekle mluvit chce?

Buď proklet na věky ten snílek pobloudilý,
jenž první na světě chtěl ve své tuposti,
jat marným problémem, jejž nelze dovést k cíli,
milostné lichotky slučovat s cudností!

Kdo jest tak bláhový, že hodlá spojovati
v mystickém akordu stín se žárem, noc s dnem,
ten nikdy nebude si choré tělo hřáti
v tom slunci růžovém, jež láskou jmenujem'!

Běž hledat ženicha a dej, když se ti líbí,
své srdce panenské v plen jeho laskání;
přineseš mi sem zpět, zděšena, želíc chyby,
svá ňadra plná ran po krutém sápání.

Jednomu pánu tu lze jenom sloužit cele!"
To dítě, roníc žal, však vzkřiklo zdrceně:
"Já cítím, jako by mi propast zela v těle,
a touto propastí je vlastní srdce mé!

Jak prázdno hluboké, jak sama sopka žhavé!
Nic, běda, neztiší tu stvůru kňučící,
nic neuhasí žár té Eumenidy dravé,
jež krutě do krve je pálí smolnicí.

Nechť naše záclony nás zavřou mimo žití
a sladká únava dá srdci v míru spát!
Já chci se, Delfino, v tvých ňadrech utopiti
a v klíně nalézti jak v hrobě svěží chlad!"

- Žalostné oběti s neúrodnými klíny,
kráčejte, kráčejte svou cestou do pekel!
A vnořte se v tu hloub, kde všechny lidské viny,
mrskány orkánem, jenž v nebi nevzešel,

vřou v zmatku, duníce jak bouře plná vády.
Ó, spějte, mátohy, za cíli žádostí;
vám nikdy nebude lze ukojiti hlady,
a váš trest zrodí se pak z vašich radostí.

Ve vašich jeskyních svit slunce nezasvítí.
Miasmy, proudící rozpukanými zdmi,
v nich svými pasvity tak jako lampy svítí,
pronikajíce vás hroznými parfumy.

Truchlivá neplodnost vašeho milkování
vám kůži napíná a žízeň nítí jen,
a vichr žádostí, jenž bouří bez ustání,
vám tělem lomcuje jak starým praporem.

Daleko od světa, bludné a zavržené,
kříž krážem pouštěmi jak vlci běhejte!
Svůj osud tvořte si, vy duše nezřízené,
a před nekonečnem svých niter prchejte!


Přeložil Svatopluk Kadlec