Vlas
Ó rouno, bujně se až k šíji kadeřící!
Ó lesklé prstence! Mdlá vůně! Závrati!
Chci vzkřísit v alkovně, tmou noci černající,
dnes večer vzpomínky v té temné hřívě spící
a jako šátkem jí v ní budu mávati.
Afrika s Asií, žár jejich nyvých pouští,
vzdálený, daleký, již skoro mrtvý svět,
žije v tvých hlubinách, ty lese vonných houští!
Tak jako jiný duch po hudbě v dál se pouští,
můj po tvém parfumu se dává, lásko, vpřed!
Pojedu tam, kde strom i člověk, mízou kvase,
pozvolna zemdlévá horkostí podnebí.
Buď vlnou, strhni mě a nes mě, pevný vlase!
Ukrýváš třpytný sen, ty moře temnojasé,
o plachtách, veslařích a vlajkách na nebi:
hle, přístav šumící, kde se má duše spájí
opojným hlaholem, barvou a parfumem,
kde lodi po móru a zlatě sklouzávají,
vztahují paže z vod a dlouze objímají
svit čisté oblohy s tím věčným plamenem.
Pohroužím opile svou hlavu chtivou snění
v ten černý oceán, v kterém se jiný skryl,
a můj duch subtilní v objetí kymácení
se s vámi shledá zas - ó plodná zahálení!
- nesmírná hýčkání voňavých prázdných chvil!
Ó vlase modravý, ty stane spjatý tmami,
já v tobě nacházím modř nebe širého,
na březích porostlých tvým pýřím s kučerami
mě v divném spojení a pomíšení mámí
pach pižma, oleje a dehtu čirého.
Má ruka bude sít v tvou těžkou temnou kštici
perly a safíry po celý dlouhý věk,
abys vždy slyšela mou touhu zkoušející.
Jsi oasa, kde sním se zadumanou lící,
jsi tykev, ze které ssám víno vzpomínek?
Přeložil Svatopluk Kadlec