Pařížský sen
Constantinu Guysovi
I.
On ještě dnes to dopoledne
ten obraz strašné krajiny,
již lidské oko nezahlédne,
před zraky matně září mi.
Náš spánek samým divem žije!
Já z rozmarného nápadu
vtom odstranil z té scenérie
rostlinstvo vzrostlé bez řádu,
a bystrý malíř svého snění,
jsem chutnal ve svém výtvoru
monotonii do umdlení
vody, kovu a mramoru.
Ten bábel schodišť, klenb a arkád,
byl palác konců mizících
a všade plný plných kaskád,
do zlatých mís se řítících,
a katarakty nad chodbami
se oslnivé věšely
křišťálovými záclonami
na bílé stěny z oceli.
Ne stromy, sloupy obklopeny,
dřímaly zticha bazény,
v nichž pyšné nymfy jako ženy
se prohlížely, blaženy.
Modř modrých vod se rozlévala
v růžozelených nábřežích
a miliony mil se hnala
k hranicím světa, záříc v nich.
Byl to svět vzácných drahokamů,
magických vln a širých skel,
oslňovaný spoustou mamů,
jež byl sám v sobě obrážel.
Na nebi nyly Gangy tiše,
a klidné, bez vší účasti,
chrlily proud svých uren s výše
do démantových propastí.
Já, šťastný strůjce těchto kouzel,
sám oceán pak, jak jsem chtěl,
a aniž se mi zkrocen vzpouzel,
pod tunel z šperků zaváděl.
A vše, i čerň, vše jasně plálo,
duhové, světlé, samý třpyt,
a moře lesk svůj vsazovalo
ve vykrystalovaný svit.
Než bez hvězd, slunce na blankytu,
nic, co by mohlo ozářit
ty zázraky, jež, plny třpytu,
vyzařovaly vlastní svit!
A nad tím divem plným ruchu
pak stálo - hrozné zjevení,
vše pro vjem zraku, ne však sluchu! -
strašlivé věčné mlčení.
II.
Otevřev oči horečnaté,
já zřel děs svého doupěte
a citil, zas v své duši klaté,
hrot vší své strasti prokleté.
Mé pendlovky se zhurta jaly
poledních dvanáct odbíjet,
a nebe dštilo svoje kaly
na tento ztuhlý bídný svět.
Přeložil Svatopluk Kadlec
