Krajina
Abych své eklogy moh' skládat v čistém slohu,
chci jako hvězdáři mít výhled na oblohu,
a blízko zvonic pak, jak šťastným sněním svým,
naslouchat hlaholům vpřed větrem neseným.
S rukama pod bradou se budu dívat s výše
na dílny, hudoucí a žvatlající tiše,
na věže, komíny, ty pyšné stěžně měst,
a nebe, svědčící, že věčnost tady jest.
Je milé vidět mhou, pod kterou vše se tratí,
v azuru večerku a v okně lampu vzpláti,
kouř k nebi vznášet se po celých oblakách
a lunu rozlévat své bledé kouzlo v tmách.
Shlížeje na jara, na léta, na podzimy,
až přijde zima zlá se sněhy únavnými,
zabedním v bytě vchod a okno za oknem
a budu potmě kout své vzdušné zámky v něm.
I budu v duchu snít o modři na obzoru,
zahradách, fontánách, plačících do mramoru,
polibcích, slavících tlukoucích celý čas
a všem, co v Idyle má nejčistější hlas.
A Vzpoura, za okny vždy marně vztekajíc se,
od mého pulpitu mi neodvrací líce,
neb budu zaujat tou slastnou závratí,
svou vůli Jaro v tmách si vyvolávati,
žár slunce zlatého ze srdce křesati si
a z žhavých myšlenek pak teplo tvořiti si.
Přeložil Svatopluk Kadlec