Cesta na Kytheru

---

Mé srdce, svobodně se těšíc z volných chvil,
kroužilo kolem lan, podobno štěstím ptáku.
A koráb kolísal pod nebem bez oblaků
jak anděl, kterého den sluncem opojil.

Co to, ten ostrov tam, co z moře trčí temně?
- Toť kythera, dí nám, ten z písní slavný kraj,
kde staří mládenci kdys mívali svůj Ráj.
A hleďte, dnes je to jen kousek bídné země.

- Tajemný ostrove milostných slavností!
Nad tvými vodami se spoustou hořkých tůní
stín staré Venuše se vznáší v těžké vůni
a duše napájí láskou a nyvostí.

Ostrove s myrtami a květy pučícími,
nadšeně vzývaný, slavený lidem vším,
kde vzdechy srdcí v mhách nad sadem růžovým
se nesly pomalu jak kadidlové dýmy

anebo předlouhé hrdličí vrkání!
- Nyní je Kythera jen nejplanější plání,
pustinou plnou skal a plnou skřehotání.
Než jedna zvláštní věc do očí padla mi.

To nebyl starý chrám, ten stánek houštinatý,
kde kněžka mladistvá, pro kvítí nadšená,
šla, žárem tajemným v svém těle pálena,
vstříc vánkům vanoucím si rozhrnujíc šaty;

když chvíli vítr nás tak blízko břehů nes,
že vyrušovali jsme ptáky plachetnicí,
poznal jsem ve věci trojhranou šibenici,
odrážející se jak cypřiš od nebes.

A dravci, sedíce tam na své hrozné píci,
plenili viselce, a jak byl zetlelý,
svůj zobák nečistý jak nástroj z oceli
hroužili do všech děr té jeho trosky tlící.

Na místě očí měl dvě díry, ubožák,
a z břicha padal mu proud střev až na kolena,
a cháska katanů, svým hodem rozlícena,
jej svými zobáky i miškovala pak.

Na zemi motal se a běhal, s mordou vzhůru,
houch chtivých čtvernožců, které též trápil hlad,
a prostřed největší se vztekal jako kat
ve středu pacholků, než začne svoji turu.

Tys, synu Kythery tak krásné oblohy,
tys tuto pohanu však snášel, stále tichý,
jako trest za svůj kult se všemi jeho hříchy,
které ti nedaly spát v hrobě, ubohý!

Ó, směšný viselče, mne stejná hoře moří!
Vida tvé údy vlát, já cítil v závrati
tak jako zvracení k svým zubům stoupati
předlouhý hořký tok svých dávných starých hoří,

já cítil, chudáku s tak drahou vzpomínkou,
před tebou škubání všech zobáků a chrupů
divokých pantherů a krkavců a supů,
kdys s chutí plenících tu bídnou schránku mou!

- Obloha zářila a moře bylo stálé.
Mně všechno černalo a krvavělo, žel,
a tak jsem srdce pak již od té chvíle měl
v ten symbol vhaleno jak v rubáš neustále.

Já na tvém ostrově se shledal, Venuše,
jen se šibenicí s mým obrazem, žel bohu!
- Ach, dej mi, Pane, sil a odvahy, ať mohu
bez hnusu zpytovat srdce a tělo své!


Přeložil Svatopluk Kadlec