Spleen
Když, víku podobno, se spouští nebe siné
a na ducha, který lká, až k smrti rozteskněn,
když nám kruh obzoru, jenž kolkolem vine,
dští noci smutnější, tmou černající den,
když náhle ze světa se stává vlhká cela,
kde jako netopýr se vznáší Naděje,
svou plachou perutí v zdi bijíc, rozechvělá
a hlavou tlukouc v strop, kde plno plísně je,
když roztahuje déšť své široširé nitě
a připomíná nám mříž nesmírné věznice,
když němí pavouci v tmách tkají svoje sítě,
až v samých mozcích nám je napínajíce,
najednou začnou se zuřivé zvony třásti
a vrhnou k nebesům své hrozné skuhrání
jak bludní duchové bez domova a vlasti,
kteří se dávají urputně do lkaní.
- A duší stísněnou mi táhnou bez ustání
smuteční průvody bez bubnů, bez hudeb.
Naděje pláče mrouc a Uzkost, krutá paní,
svůj černý praporec mi vráží v zbitou leb.
Přeložil Svatopluk Kadlec