Lahvička
Jsou vůně, pro které jsou páry v každé látce,
a zdá se, že i sklem se prodírají hladce.
Otevřeš truhličku, z Východu původem,
která se zpěčuje a skřípe v zámku svém,
či v pustém bytě skříň, černou a plnou prachu,
s vůněmi starých dob zatuchlých těžkých pachů,
a najdeš lahvičku, jež rozpomíná se,
z níž tryská, oživši, zas duše po čase.
Zachvívajíce se v temnotě neprůhledné,
tisíce myšlenek v ní spaly, kukly bědné,
a teď se dávají se vzpjatým křídlem v let,
blankytné, růžové a zlaté napohled.
Hle, štástná vzpomínka, jak poletuje mlhami!
Zavíráš zvolna zrak, tvou duši Závrať mámí,
vší silou tlačíc ji ke hloubi plné tmy,
k propasti zčernalé lidskými miasmy.
A zhurta sráží ji u rokle věkovité,
kde - Lazar páchnoucí, svůj rubáš rvoucí lítě -
přízračná mrtvola zažluklé lásky v snách
se hýbe, hrobová a libá, v temnotách.
A tak, až z paměti se jednou ztratím světu,
až v onu smutnou skříň bez smutku hodí mě tu
jak starou lahvičku, již na nic, samý prach,
naprasklou, lepkavou a špinavou až strach,
já budu rakví tvou, ó more roztomilý,
neklamným svědectvím tvé sžírající síly,
ty jede andělský, ty moku drtící,
který jak životem, tak smrtí srdci jsi!
Přeložil Svatopluk Kadlec