Maska

---

Alegorická socha v renaissančním slohu

Sochaři Ernestu Christophovi

Hleď vděky florentské, jichž je tu výběr pestrý!
V tom těle, plném šlach a plném vlnění,
je Jemnost se Silou, ty věrné božské sestry.
Ta žena, opravdu div všeho stvoření,
tak božsky robustní a v bocích štíhlá mile,
by mohla lehávat na lůžkáchv šarlatu
a krátit papežům a králům dlouhá chvíle.

- Hleď též ten paúsměv kol rozkošnických rtů,
v němž zpupnost provádí to zanícení svoje,
ten dlouhý pohled mdlý, v němž jest jen smích a klam,
ten drobný obličej, pod rámcem ze závoje,
jenž každým rysem svým, pln chlouby, říkám nám:
"Jsem zvána Rozkoší a Láskou věnčívaná!"
Hleď, jakou dráždivost to skýtá spanilost
té bytosti, jíž je ta majestátnost přána!
Pojď blíž a obejmi ten jedinečný skvost!

Urážko umění! Neblahé překvapení!
Ta žena božských vnad, slast přislibující,
má, zrůda nestvůrná, dvě hlavy na temeni!

Ba ne! Ten obličej se šklebem na líci,
toť maska, ozdoba svým vzhledem klamající,
hleď na tu hlavu zde, jež trpí, horoucí,
na hlavu skutečnou, na hlavu s pravou lící,
jež stranou s odporem se točí od lhoucí.
- Nesmírný proud tvých slz, ty bědná kráso krásy,
mi vplývá do srdce, jež mučí starosti,
tvá lež mě opájí, má duše žizeň hasí
ve vlnách, zvedaných v tvých očích Žalostí!

- Proč to však naříká, proč lká tak, kráska skvělá,
jež lidskou rasu by k svým nohám srazila?
Co tajně hlodá jí bok siláckého těla?

- Lká tak, že byla tu a je tu, zběsilá!
Co zvlášť však trápí ji v tom jejím velkém žale,
co ji tak roztřásá, je trpké vědomí,
že musí, bohužel, žít v tom světě dále,
dnes, zítra, pozítří a vždycky - jako my!


Přeložil Svatopluk Kadlec