Posedlost
Mne z tebe jíma strach jak z katedrály, Lese!
Mřmíš jako varhany, a v srdcích prokletých,
těch síních smutečních, v nichž starý vzlyk se třese,
se nám pak ozývá zpěv
De profundis tvých.
Mám tě s tvým vzpínáním a zmatkem nerad, Moře!
Já v duchu cítím je a v strašném zmatku vln
poznávám hožký smích, smích zoufalého hoře,
jímž zdeptán směje, kdo trpí, hanby pln.
Líbila by ses mi, ó Noci, převelice,
být bez hvězd, mluvících tak jasně září svou!
Vždyť toužím za prázdnem a tmou a nahotou!
Tmy jsou vždy obrazy, kde žijí, tryskajíce
po celých tisících ze zraku očích mých,
zmizelé bytosti pohledů důvěrných!
Přeložil Svatopluk Kadlec