Smrt umělců
Kolikrát ještě mám mráz cítit na zádech
a líbat, obludo, to sprosté čelo tvoje?
Co, toulci, ztratím ran, než jedna střela moje
zasáhne přírodu v těch jejích tajích všech?
Budeme stravovat svou duši v úkladech
a rozbijeme v nich víc hodně těžké zbroje,
než v hrůze zvedneme dvě kalné oči svoje
k té Stvůře, jejíž chtíč nám vzlyky plní dech.
Jsouť, kteří nenašli svůj tajný Idol dole,
a tito sochaři, na kterých hanba lpí
a kteří tlukou se do prsou nebo lbi,
jen v jedno doufají, ó temný Kapitole!
Že Smrtí, plující jak nové slunce tmou,
jim květy mozku všem přec jednou rozkvetou.
Přeložil Svatopluk Kadlec