Prokleté ženy

---

Jak stádo ležíce na zlatožlutém písku,
k mořskému obzoru zrak točí v zasnění,
a nohy lnoucí blíž a ruce lnoucí v stisku,
jsou plny sladkých mdlob a trpkých mrazení;

se srdcem vzníceným svou dlouhou důvěrností,
jdou jedny ke chlumkům, kde zurčí bystřiny,
a šeptajíce si jak děti o věrnosti,
vnikají do houštin a mizí pod stíny;

a druhé, sestersky, v snách sklánějíce hlavu,
kráčejí skalami plnými zjevení,
kde svatý Antonín zřel jako vřelou lávu
dvě ňadra nachová vřít za pokušení;

dál jsou tu ty, co v tmách, jež louče prosvětlují,
tě za svých horeček zvou jako spasný lék
do starých pohanských, dnem opuštěných slují,
ó Bakchu, tišící žal dávných výčitek;

co nosí škapulíř na milostivém těle
a v dlouhých šatech bič, na konci samý suk,
a mísí v lese kdes za noci osamělé
pot božských rozkoší a slzy lítých muk.

Panny a běsové, zrůdy a mučednice,
velicí duchové, skutečnost tupící,
jež, v zbožné chlípnosti o nekonečnu sníce,
hned máte šťastný smích, hned pláč zas na líci,

má duše sestoupla do pekel vaší trýzně,
já, sestry, želím vás, tak jako rád vás mám,
pro vaše bolesti a nekončící žízně,
pro urny lásky té, jíž srdce kypí vám!


Přeložil Svatopluk Kadlec