Alegorie
Je širokošíjí ta žena s krásnou lící,
v svém víně nedbale si vlasy smáčející.
Milostné pařáty i špeluňkový jed
o žulu kůže se jí otupují hned.
Směje se Zhýralství a vysmívá se Smrti,
těm stvůrám, jejichž pěst - jež dopadajíc drtí -
vždy za svých zhoubných her přec šetří majestát,
jímž hrdě pyšní se to tělo pevných vnad.
Jak bohyně, když jde, jak sultánka, když leží,
v slast věří se žárem mohamedánských kněží
a v náruč, v níž se jí dmou ňadra o překot,
zve svýma očima snad celý lidský rod.
Ví, panna neplodná, a nutná pro běh světa,
že krása, která je v tom jejím těle vkleta,
je přerozkošný dar, jenž po vší mrzkosti
nakonec dobude přec pro ni milosti.
Nic stejně o Pekle, jak o Očistci neví,
a tak, až přijde den, kdy Noc se před ní zjeví,
pohlédne Smrti v tvář jak novorozeně
- bez každé výčitky i záště jdouc vstříc tmě.
Přeložil Svatopluk Kadlec