De profundis clamavi
Má Lásko jediná, tvůj cit si vyprošuji
z dna temné propasti, kam srdce spadlo mi.
Toť vesmír pochmurný, kde obzory se tmí
a kde jen rouhání a hrůza nocí plují.
Půl roku plane s hůr mdle slunce nehřejíc,
a pak se s nich jen tma půl roku snáší dolů;
toť země pustější než krajina kol pólu,
kde není žádná zvěř, les, zeleň, potok, nic...
Na světě není nic, co hrůzou předčilo by
to slunce ledové a plné kruté zloby
a tu tmu nesmírnou jak Chaos s temnem svým;
já osud závidím i tvorům nejnižším,
ti v spánek bezduchý, snů zbyti, pohrouží se,
jak času přadeno tak zvolna odvíjí se.
Přeložil Svatopluk Kadlec