Charles Baudelaire :: svět prokletého básníka :: Poezie a próza
Úvodní stránka  |  Poezie a próza  |  Život v datech  |  Galerie  |  Citáty a glosy  |  Téma Baudelaire  |  Odkazy
English version  |  Version Française

české překlady

» Květy zla «

Věnování
Předmluva

Spleen a Ideál
Žehnání
Albatros
Vzlétání
Spojitosti
Miluji vzpomínku
Majáky
Nemocná Musa
Prodejná Musa
Nehodný mnich
Nepřítel
Osud
Minulý život
Cikáni na cestách
Člověk a Moře
Don Juan v Podsvětí
Ztrestání Pýchy
Krása
Ideál
Obryně
Maska
Hymna na Krásu
Klenoty
Exotický parfum
Vlas
Ó, já tě zbožňuji
Ty, ženo nečistá
Sed non satiata
V těch šatech vlnivých
Tancující had
Mršina
De profundis clamavi
Upír
Lethe
Spě s hroznou židovkou
Pohrobní výčitka
Kočka
Duellum
Balkon
Posedlý
Fantom
Ty verše dávám ti
Semper eadem
Ona celá
Co jenom povíš dnes
Živá pochodeň
Té, která je příliš veselá
Zvratnost
Zpověď
Svítání v duši
Harmonie večera
Lahvička
Jed
Kalné nebe
Kočka
Krásná loď
Vyzvání na cestu
Nenapravitelné
Rozhovor
Podzimní zpěv
Jedné Madoně
Odpolední píseň
Sisina
Jedné kreolské dámě
Moesta et errabunda
Strašidlo
Podzimní sonet
Smutek Luny
Kočky
Sovy
Dýmka
Hudba
Hrobka prokletého básníka
Fantastická rytina
Veselý mrtvý
Sud Záště
Puklý zvon
Spleen
Spleen
Spleen
Spleen
Posedlost
Touha po Nicotě
Alchymie Bolesti
Sympatická Hrůza
Modlitba pohanova
Poklop
Půlnoční zpytování
Smutný madrigal
Varovatel
Vzpurník
Velmi daleko
Strž
Nářek Ikarův
Rozjímání
Heautontimorumenos
Nezměnitelné
Hodiny

Pařížské obrazy
Krajina
Slunce
Uražená Luna
Rusovlasé žebračce
Labuť
Sedm starců
Stařenky
Slepci
Jedné kolemjdoucí
Pracující kostlivec
Soumrak
Hra
Tanec kostlivců
Láska ke Lži
Já v duchu stále zřím
Té chůvě
Mlhy a deště
Pařížský sen
Svítání

Víno
Duše vína
Víno hadrářů
Víno vrahovo
Víno samotářovo
Víno milenců

Květy zla
Epigraf k odsouzené knize
Záhuba
Mučednice
Lesbos
Prokleté ženy
Prokleté ženy
Dvě hodné sestřičky
Krvavé zřídlo
Alegorie
Beatrice
Proměny Upírovi
Cesta na Kytheru
Amor a Lebka

Vzpoura
Zapření svatého Petra
Abel a Kain
Litanie k Satanovi

Smrt
Smrt milenců
Smrt chudých
Smrt umělců
Konec dne
Sen zvědavcův
Cesta

Doplňky
Théodoru de Banville
» Dýmka Míru «

Tříšť
Západ Romantického slunce

Galanterie
Vodotrysk
Bertiny oči
Hymna
Nápovědi obličeje
Šereda
Franciscae meae laudes

Epigrafy
Verše k portrétu Honoré Daumiera
Lola de Valence
Na Tassa ve vězení

Rozmanité básně
Hlas
Netušené
Výkupné
Jedné Malabarance

Buffonerie
Na debut Aminy Boschetti v divadle de la Monnaie v Bruselu
O jednom dotěravci
Laškovná hospůdka
Epilog

Malé básně v próze

Báseň o hašiši

Fanfarlo

Důvěrný deník


originale française

Les fleurs du mal

Petits poemes en prose

La Fanfarlo


Baudelaire in English

The Flowers of Evil

Prose Poems

Fanfarlo




Navštivte

Malý koutek poezie

Malý koutek poezie


Baudelaire


Květy zla

Previous    Next


Dýmka Míru

Podle Longfellowa

I.

Tu Giči Manitu, Pán Života a Vládce,
sestoupil v prérii, jíž dával zelenat se,
v nesmírnou prérii s horskými stráněmi.
A tam pak, na skalách Rudého Lomu stoje,
pln záře veliké a šíře světlo svoje,
se tyčil, vznešený a širý, nad zemí.

I svolal národy, svůj veškerý lid zdejší,
nesčetné kmeny, trav a písků početnější.
Svou rukou strašlivou si uloup' balvanu,
z kterého obratem udělal dýmku skvělou,
pak v břehu potoka se třtinou rozbujelou
si vybral rákosu, jenž troubel dodal mu.

Svůj tabák vzal si z vrb, jež se mu nahodily,
a zažhnuv, Všemocný, Pán, Stvořitel vší Síly,
jak Boží svítilnu svou Dýmku Míru pak,
pomalu kouřil z ní, nad Rudým Lomem stoje
a šíře, vznešený a pyšný, světlo svoje.
To pro veškerý lid byl zvláštní signál však.

I stoupal Boží dým ve vlahém vzduchu rána,
ve vlnách táhna se a libou vůní vana.
A nejdřív byla to jen temná tenká nit.
Pak pára zmodrala a zhoustla nenadále,
pak celá zbělela, a vznášejíc se stále,
vtom roztříštila se pod klenbou o blankyt.

Až od Skalistých Hor, s nejzazších jejich strání,
od jezer severních, jež bouří bez ustání,
až od Tavasanty, úvalu úvalů,
až po Tuskaluzu, ten prales libovonný,
zhléd' lid to znamení, ten kouř, jenž, bez úhony,
růžovým jitrem plul a stoupal pomalu.

I řekli Veštci: "Hle, ten proužek páry siné,
jenž, ruce podoben, když rozkazujíc kyne,
se chví a odráží od slunce blankytů!
Toť Giči Manitu, Pán Života a Vládce,
do čtyř stran prérie ráčící ozývat se:
"Já, válečníci, vás na rad u všechny zvu!"

Sli pěšinami vod a cestičkami plání,
s všech stran čtyř světových, s nichž duje větru vání,
veškeří mužové všech kmenů odevšad,
rozumějíce již živému mráčku tomu,
poslušně za sebou až do Rudého Lomu,
kam Giči Manitu jim ráčil schůzku dát.

I stáli v prérii ti staří válečníci,
a v plné výzbroji a s bojovnickou lid,
hýřili barvami jak listí na podzim.
A zarputilá zášť v boj tvory svádějíd,
zášť, jejich pradědům již oči vzněcujíci,
osudným plamenem dál v očích plála jim.

Zrak záštím dědičným jim dále všem plál temně.
A Giči Manitu, On, Všemocný, Pán Země,
se na ně na všechny však díval se smutkem,
jak otec předobrý, jenž vády nenávidí,
a drahé děti své se bit a svářit vidí.
Byl Giči Manitu tak dobrotiv k nim všem.

Chtě zkrotit tupou zlost a ducha všech těch synů
a jejich horečku pak zchladit v jejím stinu,
vztáh' nad ně nad všechny svou mocnou pravici.
A když byl utišil ty jejich divé vzteky,
děl hlasem velebným, jenž duněl hlasem řeky,
se strašným lomozem se v propast řítící:


II.

"Ó ty mé nešťastné a milované plémě!
Poslyšte Boží řeč, vy syni zpití Zlem!
Jsem Giči Manitu, Pán Života a Země,
jenž obdařil vás vším, co skýtá vaše země,
sobem a medvědem, bobrem a bůvolem.

Ulehčil jsem vám lov, jenž jistě těžký není.
Proč z lovce prérie se tedy stává vrah?
Já břehy obdařil vším ptactvem pro loveni.
Proč, syni nehodní, proč nejste spokojeni?
Proč štve muž souseda v tak štědrých krajinách?

Mám vašich věčných vád a krutých válek dosti.
Myslite na zločin, i modlite-li se.
Je nebezpečenství ve vaší svárlivosti,
a vaše síla zde je pouze ve svornosti.
Nuž, hleďte v míru žít, jak bratři žijíce.

Přijmete Proroka, jenž, sám pln jasnozření,
přijde vás učiti a s vámi trpěti,
a jeho slovo vám všem život v slavnost změni.
Jestliže nenajde však u vás pochopení,
zmizíte se země, vy syni prokletí!

Své barvy válečné si smyjte s temných lící,
dostatek třtin a skal vám dodá kalumet.
Dost toho válčení a krve, válečníci!
Od dneška žijte již jak bratři milující
a všichni vykuřte svou Dýmku Míru hned!"


III.

I odhazujíce své blýskající zbroje,
smývali v potoce válečné barvy svoje,
jež s čel jim svítily, kruté a strašlivé.
A jeden po druhém si krásnou dýmku hloubil
a rákos trhal si a obratně jej zdobil.
A Duch se usmíval na bědné děti své.

A každý, v duši mír, se vrátil do své země,
a Giči Manitu, Pán Života a Země,
vystoupil branou zas na svoje výsosti.
- I stoupal Všemocný, na skvělé páře trůně,
a velký, vznešený a plný libé vůně,
plul, dilem spokojen, pln milostivosti!


Přeložil Svatopluk Kadlec


Další dostupné překlady:
Vítězslav Nezval - Kalumet míru





www.baudelaire.cz :: Since 2002 :: Based On Layout Designed By Danny Is On Fire Productions © 2006