Dýmka Míru
Podle Longfellowa
I.
Tu Giči Manitu, Pán Života a Vládce,
sestoupil v prérii, jíž dával zelenat se,
v nesmírnou prérii s horskými stráněmi.
A tam pak, na skalách Rudého Lomu stoje,
pln záře veliké a šíře světlo svoje,
se tyčil, vznešený a širý, nad zemí.
I svolal národy, svůj veškerý lid zdejší,
nesčetné kmeny, trav a písků početnější.
Svou rukou strašlivou si uloup' balvanu,
z kterého obratem udělal dýmku skvělou,
pak v břehu potoka se třtinou rozbujelou
si vybral rákosu, jenž troubel dodal mu.
Svůj tabák vzal si z vrb, jež se mu nahodily,
a zažhnuv, Všemocný, Pán, Stvořitel vší Síly,
jak Boží svítilnu svou Dýmku Míru pak,
pomalu kouřil z ní, nad Rudým Lomem stoje
a šíře, vznešený a pyšný, světlo svoje.
To pro veškerý lid byl zvláštní signál však.
I stoupal Boží dým ve vlahém vzduchu rána,
ve vlnách táhna se a libou vůní vana.
A nejdřív byla to jen temná tenká nit.
Pak pára zmodrala a zhoustla nenadále,
pak celá zbělela, a vznášejíc se stále,
vtom roztříštila se pod klenbou o blankyt.
Až od Skalistých Hor, s nejzazších jejich strání,
od jezer severních, jež bouří bez ustání,
až od Tavasanty, úvalu úvalů,
až po Tuskaluzu, ten prales libovonný,
zhléd' lid to znamení, ten kouř, jenž, bez úhony,
růžovým jitrem plul a stoupal pomalu.
I řekli Veštci: "Hle, ten proužek páry siné,
jenž, ruce podoben, když rozkazujíc kyne,
se chví a odráží od slunce blankytů!
Toť Giči Manitu, Pán Života a Vládce,
do čtyř stran prérie ráčící ozývat se:
"Já, válečníci, vás na rad u všechny zvu!"
Sli pěšinami vod a cestičkami plání,
s všech stran čtyř světových, s nichž duje větru vání,
veškeří mužové všech kmenů odevšad,
rozumějíce již živému mráčku tomu,
poslušně za sebou až do Rudého Lomu,
kam Giči Manitu jim ráčil schůzku dát.
I stáli v prérii ti staří válečníci,
a v plné výzbroji a s bojovnickou lid,
hýřili barvami jak listí na podzim.
A zarputilá zášť v boj tvory svádějíd,
zášť, jejich pradědům již oči vzněcujíci,
osudným plamenem dál v očích plála jim.
Zrak záštím dědičným jim dále všem plál temně.
A Giči Manitu, On, Všemocný, Pán Země,
se na ně na všechny však díval se smutkem,
jak otec předobrý, jenž vády nenávidí,
a drahé děti své se bit a svářit vidí.
Byl Giči Manitu tak dobrotiv k nim všem.
Chtě zkrotit tupou zlost a ducha všech těch synů
a jejich horečku pak zchladit v jejím stinu,
vztáh' nad ně nad všechny svou mocnou pravici.
A když byl utišil ty jejich divé vzteky,
děl hlasem velebným, jenž duněl hlasem řeky,
se strašným lomozem se v propast řítící:
II.
"Ó ty mé nešťastné a milované plémě!
Poslyšte Boží řeč, vy syni zpití Zlem!
Jsem Giči Manitu, Pán Života a Země,
jenž obdařil vás vším, co skýtá vaše země,
sobem a medvědem, bobrem a bůvolem.
Ulehčil jsem vám lov, jenž jistě těžký není.
Proč z lovce prérie se tedy stává vrah?
Já břehy obdařil vším ptactvem pro loveni.
Proč, syni nehodní, proč nejste spokojeni?
Proč štve muž souseda v tak štědrých krajinách?
Mám vašich věčných vád a krutých válek dosti.
Myslite na zločin, i modlite-li se.
Je nebezpečenství ve vaší svárlivosti,
a vaše síla zde je pouze ve svornosti.
Nuž, hleďte v míru žít, jak bratři žijíce.
Přijmete Proroka, jenž, sám pln jasnozření,
přijde vás učiti a s vámi trpěti,
a jeho slovo vám všem život v slavnost změni.
Jestliže nenajde však u vás pochopení,
zmizíte se země, vy syni prokletí!
Své barvy válečné si smyjte s temných lící,
dostatek třtin a skal vám dodá kalumet.
Dost toho válčení a krve, válečníci!
Od dneška žijte již jak bratři milující
a všichni vykuřte svou Dýmku Míru hned!"
III.
I odhazujíce své blýskající zbroje,
smývali v potoce válečné barvy svoje,
jež s čel jim svítily, kruté a strašlivé.
A jeden po druhém si krásnou dýmku hloubil
a rákos trhal si a obratně jej zdobil.
A Duch se usmíval na bědné děti své.
A každý, v duši mír, se vrátil do své země,
a Giči Manitu, Pán Života a Země,
vystoupil branou zas na svoje výsosti.
- I stoupal Všemocný, na skvělé páře trůně,
a velký, vznešený a plný libé vůně,
plul, dilem spokojen, pln milostivosti!
Přeložil Svatopluk Kadlec
