Moesta et errabunda
Tvé srdce, Agato, prý časem odlétává
pryč z moře černého, pryč z města neřesti,
v dál k moři jinému, v němž plane záře žhavá
a jež jak panenství se modrá beze lsti!
Tvé srdce, Agato, prý časem odlétává!
Ó, moře veliké v nás tiší každý žal!
Té temné zpěvačce, již vítr na píštály
svých varhan provází, ach, jaký démon dal
ten úkol vznešený, v nás uspat všechny žaly?
Ó, moře veliké v nás tiší každý žal!
V dál nes mne, vagone, v dál nes mne, krásná lodi,
zde z našich živých slz jen bláto vykvete!
- Prý v srdci Agaty se tajné přání rodí:
dál od všech výčitek a viny prokleté,
v dál nes mne, vagone, v dál nes mne, krásná lodi!
Ó, jak jste vzdálené, vy vonné ráje mé,
kde v jasném blankytu vše láskou, radostí je,
kde lásky zaslouží vše, co kdy laskáme,
kde srdce žíznivé jen čistou rozkoš pije!
Ó, jak jste vzdálené, vy vonné ráje mé!
Což ráje zelené mých lásek dospívání,
zpěv, hudba, polibky na dlouhých procházkách,
zvuk houslí, lkajících a mroucích v tiché stráni,
vín plné konvice a večer v modrých tmách
- což ráje zelené mých lásek dospívání,
ty ráje nevinných a kradmých radostí,
jsou dál než Indie neb Čína mého žití?
Je možno zavolat je nazpět v lítosti
a hlasem stříbrným je znova probuditi,
ty ráje nevinných a kradmých radostí?
Přeložil Svatopluk Kadlec