Hlas
Já měl svou kolébku kdes u bibliotéky,
bábelu, kde se báj a věda se všech míst,
vše, popel latinský, prach řecký, kladlo věky.
Byl jsem tak veliký jak foliový list.
A šeptaly mi tam dva různé svůdné hlasy.
"Je sladký koláč Svět" pěl první jako zvon.
"Jsem s to - a to tvá slast by přetrvala časy!
vždy v tobě budit chuť, tak velikou jak on."
"Ach, pojď, pojď bloudit sny," děl druhý, lichotě mi,
"za kraje možnosti, kde končí známý svět!"
A tento zpíval pak jak vítr nad pouštěmi,
sám fantom ječící, jenž kdovíkde se zveď,
a třeba děsí jej, zní sluchu libou hudbou.
"Jdu, libý hlase, jdu!" řek' jsem ti v neklidu.
A tu se začalo, co lze zvát mou zlou sudbou.
Já za kulisami tohoto bytí tu,
v nejtmavší propasti, jíž jistě rovné není,
teď vidím zřetelně svět světů podivných,
a oběť vznícená svých krutých jasnozření,
vždy s hady strašnými se vláčím v patách svých.
A od té chvíle též, jak prorokové staří,
to poušť a moře mám tak nevýslovně rád,
v zármutku mívám smích a v radosti pláč v tváři
a v nejtrpčejším z vín jsem s to chuť nalézat,
skutečnost pokládám přečasto za šálení,
a k nebi vzhlížeje, slep padám do děr lstných!
Hlas však mě těší řka: "Ó, chraň si svoje snění,
sny bláznů hezčí jsou snů lidí rozumných!"
Přeložil Svatopluk Kadlec
