Majáky
Veliký Rubensi, ty Lethe, sade snění,
panenský polštáři, kde nelze milovat,
kde život však se dme a zmítá bez umdlení
jak vítr v povětří čí moře v moři snad,
dá Vinci, zrcadlo hlubokých temných svitů,
kde krouží andělé s tajemným úsměvem
ve stínu ledovců a sosen skalních štítů,
jež uzavírají tu jejich chladnou zem,
Rembrandte, zjevení smutného hospitalu,
kde jenom velký kříž svou černí zdobí sál,
kde v slzách modlitba se vypařuje z kalů
a zimní paprsek se náhle zamíhal,
ó Michelangelo, pustino v spoustách mraků,
kde vidět Herkuly se s Kristy proplétat
a strašné fantomy se zvedat za soumraku
a prsty dlouhými si rubáš vztekle rvát,
chlípnosti faunovy a boxerovy vzteky,
ty, jenž jsi dovedl snést krásu žoldáků,
vznešený Pugete, nažloutlý, mdlý a měkký,
císaři zločinců se smutkem ve zraku,
Watteau, ty mumraji, kde žhnouce poletují
proslulá srdce v hrách tak jako motýli,
lehoučké kulisy, jež lustry osvětlují,
lijíce ztřeštěnost v ten tanec opilý,
Goyo, sne plný hrůz, až dosud skrytých světu,
zabitých zárodků, pečených o sabat,
bab s lesklým zrcátkem a nahých panen v květu,
jež budí, v punčoškách, ve vilných běsech hlad,
přízračný Delacroix, krvavé pleso v boru,
kde padlí andělé se rojí v obzorech,
kde dlouze nesou se pod nebem s leskem móru
podivné fanfáry jak tichý Webrův vzdech,
ty kletby, rouhání a žaluplné lkáni,
ty křiky, extase, pláče a Te Deum,
toť echo, vracené sty bludišť bez ustání,
v němž srdce smrtelné má božské opium,
křik, opakovaný sty hlídek na vše strany,
heslo dne, volané sty hlásnic v nočních tmách,
toť maják, na hradbách sty tvrzí zažíhaný,
hlas lovců, zbloudivších ve strašných houštinách!
Přeložil Svatopluk Kadlec