Labuť

---

Viktoru Hugovi

I.

Vzpomínám na tebe, vznešená Andromaché!
- Ta říčka, zrcátko, v němž plála velebnost
tvé vdoví bolesti, přes všechen žal tak plaché,
ten lživý Simoeis, jenž kdys tvým pláčem rost',

mou paměť úrodnou oplodnil nenadále,
když jsem se dneska bral přes nový Carrousel.
- Je stará Paříž pryč, vzhled měst se mění stále
a mnohem rychleji než lidské srdce, žel!

Již jenom v duchu zřím ty boudy, co tu stály,
ty dříky sloupoví a hrubé hlavice,
ty brány, balvany, jež v loužích zelenaly,
a cetky, zářící na dlážkách ulice.

Na tomto místě zde stál zvěřinec v tom čase.
Zde kdes jsem ve chvíli, kdy za mizící tmy
pod chladnou oblohou se budí práce zase,
kdy chrlí v klidný vzduch svůj orkán rasovny,

pad' náhle na labuť, jež prchla z klece temné,
a nohou dlanitou trouc suché dlaždice,
vláčela ulicí své peří velejemné.
Do stroužky bez vody zobákem noříc se

a křídla koupajíc si v prachu, lkala v stesku,
v svém srdci jezero, svůj krásný rodný kraj:
"Kdy, vodo, budeš dštít, kdy budeš blýskat, blesku?"
Vidím ji, nešťastnou, fatální divnou báj,

jak ovidiovsky, krk napínajíc dlouze,
v výsměšné obloze bezcitných blankytů
potichu vztahuje svou hlavu v smutné touze,
jako by Bohu cos snad vyřítala tu!


II.

Jak Paříž mění se, tak nic mé smutné snění!
Paláce, lešení, předměstí, brány, val,
vše, všechno se mi tu hned v jinotaje mění,
a moje vzpomínky jsou věru těžší skal.

Před Louvrem tísní mě též jeden obraz známý:
má labuť šílená, svým steskem sžíraná,
směšná a vznešená jak exulanti sami,
a potom také ty, ty Andromaché ctná,

padnuvši z náruče slavného chotě v ruce
zpupnému Pyrrhovi tak jako sprostý skot,
u hrobu prázdného se sklánějící v muce,
ty, Hektorova dřív, teď Helenova choť!

A pak i černoška, jež schází na úbytě
a blátem cupitá a plaše vyhlíží
zářivou Afriku a palmovníky skryté
za širou stěnou mhy, jež z kalných nebes mží.

A ti, kdo pozbyli, co nezískají více,
kdo v slzách topí se a ssají Bolest svou,
jak dobrou vlčici ji chtivě dumlajíce!
Hubené siroty, jež jako květy schnou!

Tak v lese, kam můj duch se utíká vždy znovu,
má stará Vzpomínka jak nářek rohu zní!
Sním o námořnících, zůstavších na ostrovu,
podlehlých, zajatých ... i jiných, blízkých mi!


Přeložil Svatopluk Kadlec