Klenoty
Má drahá, chtějíc mi v mých chutích vyhovět,
jen v zvučných klenotech si lehla, nahá, líně,
a tato skvělá zbroj jí dala pyšný vzhled,
jejž za svých šťastných dnů má maurská otrokyně.
Když se ten kamenný a zlatý třpytný svět
svůj cinkot posměšný jme vrhat v tanci zticha,
jsem nad tím zvučením u vytržení hned,
a já mám k smrti rád, v čem zvuk se v světlo míchá.
I dávala se tak mnou ležíc milovat
a shůry divanu se usmívala stále
k mé lásce hluboké, jak jest jen moře snad,
jež se k ní vzpínala tak jako ke své skále.
Své oči hroužíc v mé jak tygr krocený,
střídala polohy s mdlou tváří každou chvíli,
a cudnost s chlípností ty její proměny
vždy novým půvabem a kouzlem obdařily.
A ruce s nohama a stehna s kyčlemi,
jak olej nahládlé, jak labuť plné ladu,
před zrakem vidoucím jen míhaly se mi,
a ňadra se břichem, ta žeň mých vinohradů,
se nesly, lstivější než roj zlých andělů,
chtějíce zjitřit klid, v němž moje duše dlela, a
zhurta strhnout ji s těch tesů úbělu,
kde sobě usedla, tichá a osamělá.
Tu jako bych byl zřel se novou kresbou pnout
holobrádkovu hruď z Antiopiných boků,
tak její štíhlý pás dal pánvi vyniknout.
Ličidlo na hnědi té kůže sládlo oku.
A když se smířila pak lampa se skonem
a pokoj v temnotách jen krb již ozařoval,
kdykoli vyšlehl a žhavě vzdychl v něm,
vždy tu pleť ambrovou svou krví zaplavoval.
Přeložil Svatopluk Kadlec