Fantom
I. Tmy
U těch sklepech nevyzpytatelných smutků,
kam jsem byl Osudem již vyhoštěn,
kam nepronikne nikdy světlý den,
kde, s Nocí, hostitelkou chmurnou vskutku,
jsem jako malíř, jejž Bůh trestá tím,
že po tmách malovat mu dává v smíchu,
kde, kuchař strašných chutí, sedím v tichu
a svoje srdce vařím si a jím,
chvílemi protahuje se a září
jakýsi přízrak plný skvělosti.
Z orientální dumy v její tváři,
když dosahuje celé velkostí,
já poznávám svou krásnou návštěvnici:
toť Ona, zářivá, ač temných Lící.
II. Vůně
Čtenáři, dýchals kdy, pln chtivosti,
kadidlo, které naplňuje chrámy,
či pižmo váčku, parfum dobře známý
svou nepovolnou zarputilostí?
Ó toho kouzla, které nás zas mámí
svou minulostí za přítomnosti!
Tak milenci s těl drahých bytostí
sbírají květy mezi vzpomínkami.
Z bohatých vlasů jejích pryžových,
kadidelnice, váčku vůně syté,
stoupaly pachy, divoké a líté,
a z šatů, hedvábných či plyšových,
nasáklých jejím čistým mládím zcela,
syrová vůně srsti vycházela.
III. Rám
Tak jako dodá rámec nejčastěji
i malbě ruky pyšné na věhlas
cos ze svých vlastních zvláštností a krás,
od skutečnosti osamostatňuje ji,
tak přizpůsobily se kráse její,
zde všechny klenoty i svršky zas,
nic nezastiňujíce její jas,
napohled za rám jenom sloužíce jí.
A nejednou se věru mohlo zdát,
že věří, že ji vše chce milovat;
v polibcích lůžka nahé tělo topíc,
hned loudavá, hned prudká v posuncích,
jevila rozechvěna v každém z nich
dětinnou roztomilost hravých opic.
IV. Portrét
Choroba a Smrt v prach a popel mění
veškěrý plamen, který pro nás plál.
Z těch velkých očí plných zanícení,
z těch úst, kam jsem své srdce hroužíval,
z těch polibků jak balzám sama síla,
z těch vznětů prudších nežli denní žár,
co zbývá tu? Toť hrozné, duše milá!
Nic nežli bledý náčrtek tří čar,
jenž jako já též o samotě zmírá
a jejž Čas, stařec bez poshovění,
svým drsným křídlem denně krutě stírá...
Ó vrahu Života a Umění,
ji, zdroj mé rozkoše a zdroj mé slávy,
ji však mi nikdy nevymažeš z hlavy!
Přeložil Svatopluk Kadlec
