Láska ke Lži
Když zdálky vidím tě, má netečnice drahá,
za hudby, jejíž tříšť strop zhurta sráží zpět,
jít krokem souladným, jenž cestou zvolna váhá,
a nyvým pohledem se kolem rozhlížet,
když pátrám v světle lamp v tvé zabarvené tváři,
s chorobným půvabem v té chvíli v rozkvětu,
v níž ohně večera ti nítí ranní záři,
a v očích vábivých jak oči portrétu,
já dím: Je nádherná, má divně svěží čelo!
To pevná památka ji zdobí jako hrad,
a srdce, zhmožděné jak broskev, jako tělo,
je s to již znalecky, vší vášní milovat.
Ach, jsi plod podzimu se svrchovanou chutí,
jsi váza smuteční, slz vyčkávající,
jsi parfum, budící sny o oasách v ssuti,
jsi měkká poduška či košík květin, rci!
Jsou oči tklivější, já dobře vím to, ony,
jež neskrývají nic ze vzácných tajemství,
etue bez skvostů, falešné medailony,
prázdnější, Nebesa, než, běda, snad jste vy!
Což však tu nestačí tvé zdání, krásko moje,
když těšíš srdce mé, jež prchá před pravdou?
Co jest tu bezcitnost a všechna tupost tvoje?
Masko či okraso, já zdravím krásu tvou!
Přeložil Svatopluk Kadlec