Ranní svítání
Na dvoře kasáren troubili čepobití
a vítr v lucernách se zmítal jako v síti.
To byla hodina, kdy hnědí jinoši
se svíjí v poduškách jak v pekle rozkoší;
kdy lampa na bílém dni, zatímco už svítá,
jak oko krvavé se kymácí a zmítá;
kdy duše, spoutána jsouc tělem jako snem,
též napodobuje boj lampy s bílým dnem.
Jak slzy na tváři, jež osušuje vánek,
i vzduch je chvějivý a prchá jako spánek,
muž není schopen psát a žena milovat.
Tu tam už začalo se kouřit z prvních chat.
Pár sešlých nevěstek se zsinalými víčky
a s ústy dokořán choulí se na lavičky;
a bídné žebračky, jež mrazí svítání,
foukají do uhlí, dýchají do dlaní.
To byla hodina, kdy z chladné šetrnosti
stav šestinedělek se zhorší do krajnosti;
jak vzlykot, po kterém hned objeví se krev,
vytryskl kohoutí, vzduch trhající zpěv,
jezero hustých mlh se sneslo nad ulice
a umírající v zdech staré nemocnice
se chvěli zimničně jak můra v plameni.
A zkřehlá jitřenka v svých šatech ze zeleně
se zvolna plavila po opuštěné Seině
a Paříž z temnoty a spánku probraná
brala v dlaň nástroje jak pilná stařena.
Přeložil Vítězslav Nezval