Duše vína

---

To v lahvích zpívala kdys večer duše vína:
"Z mé cely skleněné, zpod rudých pečetí,
ubohý člověče, až k tobě mocně vzlíná
jen světlaplný zpěv bratrských objetí!

Vím, co tam na stráních, když plamenem se vznítí,
dá potu pod sluncem z námahy horečné,
než stvořen je můj duch a zplozeno mé žití;
zlé mysli nebudu však, ani nevděčné,

neb tehdy nesmírnou radostí věru šílím,
když padám do hrdla těch lidí udřených,
mně jejich teplá hruď je hrobem tuze milým,
v něm libuji si víc než v sklepích studených.

Slyšíš, co nedělních písniček rozléhá se,
v mém srdci tlukoucím jak zurčí naděje?
S rukávy nad lokty, jež o stůl opřeš, zase
mne budeš velebit, vše v tobě okřeje;

chci, aby vzrušením tvé ženě oči vzplály;
tvým synům vrátím krev, sílu v nich roznítím,
budu jim olejem, jenž k boji tuží svaly,
těm křehkým atletům, vítězům nad žitím.

Zapadnu do tebe, rostlinná ambrózie,
převzácné sémě, jež Rozsévač věčný sel,
aby se z lásky té zrodila poezie
a nevídaný květ z ní k Bohu vypučel!"


Přeložil František Hrubín