Kalumet míru
Podle Longfellowa
I.
Pán tvorstva Manitou, jenž stvořil vše, co žije,
se snesl s oblohy a vstoupil do prérie,
do strašné prérie, již ruší pásma hor;
jsa vládcem prostoru a stvořitelem blesků,
si vybral ve skalách, jak vždycky, Rudou Stezku,
hle, o čem přemýšlí ten majestátní tvor.
Pak svolal národy a zval je ke skalisku,
ach, snad jich bylo víc než trav a nežli písku.
Svou rukou ulomil kus skály u nosu
a vymodeloval z ní velkolepou dýmku,
jež měla hlubokou a uhlazenou jamku,
a troubel ulomil si z trubky rákosu.
Pak sloupal kůru z bříz a nacpal si ji do ní;
on, který stvořil lid a všecka stáda koní,
stál vzpřímen, vykřesav si jiskru z kamení,
a kouřil na stezce svou slavnou Dýmku Míru,
jsa zalit paprsky jak maják, strážce vírů;
pro jeho národy to bylo znamení.
Kouř stoupal pomalu jak neurčitý vánek
a prolnul jitřní vzduch, jenž překonával spánek.
Byl zpočátku jak pruh, jak rozčechraný snop;
pak zhoustl, zbarvil se a byla z něho pára,
jež zbledla, zbělela jak ranní mlhy zjara,
a potom roztříštil se o nebeský strop.
A z vrchu skalisek, jež stoupala jak schody
a shora od jezer, kde hučí velké vody,
a od Tawashenty a jeho údolí
až po Tuscaloosu, kde voní velké lesy,
se vznášel jeho kouř a plynul pod nebesy,
byl velkým signálem pro celé okolí.
Slyš slova Proroků: "Ta pára, která pluje,
toť sama boží dlaň, jež něco rozkazuje,
ach, hleďte, blíží se už k naší osadě.
Toť Giči Manitou, jenž stvořil vše, co žije,
jenž vkročil na skálu a volá do prérie:
,Já zvu vás k skalisku, já zvu vás k poradě!' "
A cestou od rovin přes nekonečné vody
a ze všech čtyřech stran jdou bojovnické rody,
ten mrak, jenž vynořil se v ranním úsvitu,
byl pro ně signálem jak jindy písmo blesku
a všichni poslušně jdou hledat Rudou Stezku,
kam zval je na schůzku bůh Giči Manitou.
Tak přešli prérii a nyní pyšně stojí
v své krásné válečné a třpytící se zbroji,
jsou pestrobarevní jak listí, jako pták;
zášť zakrvavila jim bojovnickou štětku,
zášť, která sálala už z očí jejich předků,
teď prudce zažehla i jejich temný zrak.
Hle, v jejich zorničkách je zášť, již podědili.
Tu Giči Manitou, Pán Země, dárce síly,
se na ně podívá svým okem, v němž je klid,
jak otec na děti, když vedou spolu hádky,
a hledí útrpně na jejich nepořádky.
Tak Giči Manitou měl v oblibě svůj lid.
Hle, vztáhl na ně dlaň své všemohoucí ruky
a chtěje uklidnit ty rozkacené pluky
a jejich horečku a neklid jejich muk,
jim řekl hlasitě, až zachvěly se vody,
tak, aby slyšely to všecky tyto rody
a aby přehlušil i jejich vlastní hluk:
II.
"Mé drahé potomstvo, vy nešťastní a mili!
Ó slyšte božský hlas a slovo zákona!
Hle, Giči Manitou, Pán Země, dárce síly,
k vám mluvi! Je to ten, jenž stvořil vaše žíly,
jenž dal vám medvěda, jenž dal vám bizona.
Já usnadnil jsem lov a honbu na medvěda;
proč tedy stává se teď z lovce krutý vrah?
Proč pořádali byste honbu na souseda?
Proč nejste rozumni a spokojeni, běda!
Vždyť máte rybolov a ptactvo v bažinách.
Jsem znaven válkami, ach, už je toho dosti.
I vaše modlitby jsou zločinné jak vír!
Jste oběť rozmaru a vlastní svárlivosti,
jen v jednotě je moc; tak zanechte své zlosti
a žijte bratrsky a udržujte mír.
Již brzy odešlu vám do krvavých jatek
tvář Utěšitele, jenž řekne toho víc.
Ten může udělat vám ze života svátek,
však promarníte-li i jeho velký statek,
pak všichni zmizte a nebude z vás nic!
Tak omyjte svou krev, jež uschla na rapíru.
Je dosti rákosí, je dosti silných skal;
už nechte válčení a mějte k sobě víru,
jak bratři vykuřte si slavnou Dýmku Míru,
již pro potěšeni a z lásky jsem vám dal!"
III.
Tu jeden po druhém se zbavovali zbraně
a myli v potoce své naličené skráně,
jež krutě zářily jak signál do boje.
A jeden po druhém si modeloval dýmku,
v níž vydlabávali si ozdoby a jamku,
a Duch se usmíval, jsa s nimi spokojen!
Pak šťastně vraceli se do krajin, kde žili,
a Giči Manitou, Pán Země, dárce síly,
se vznesl do nebe, kde trůnil jeho hrad.
A v mraku, ozářen jak nejpestřejší ptáci
a s uspokojením nad vykonanou prací
se šťastně pohroužil v svůj vonný majestát!
Přeložil Vítězslav Nezval
