Charles Baudelaire :: svět prokletého básníka :: Poezie a próza
Úvodní stránka  |  Poezie a próza  |  Život v datech  |  Galerie  |  Citáty a glosy  |  Téma Baudelaire  |  Odkazy
English version  |  Version Française

české překlady

» Květy zla «

Věnování
Předmluva

Spleen a Ideál
Žehnání
Albatros
Vzlétání
Spojitosti
Miluji vzpomínku
Majáky
Nemocná Musa
Prodejná Musa
Nehodný mnich
Nepřítel
Osud
Minulý život
Cikáni na cestách
Člověk a Moře
Don Juan v Podsvětí
Ztrestání Pýchy
Krása
Ideál
Obryně
Maska
Hymna na Krásu
Klenoty
Exotický parfum
Vlas
Ó, já tě zbožňuji
Ty, ženo nečistá
Sed non satiata
V těch šatech vlnivých
Tancující had
Mršina
De profundis clamavi
Upír
Lethe
Spě s hroznou židovkou
Pohrobní výčitka
Kočka
Duellum
Balkon
Posedlý
Fantom
Ty verše dávám ti
Semper eadem
Ona celá
Co jenom povíš dnes
Živá pochodeň
Té, která je příliš veselá
Zvratnost
Zpověď
Svítání v duši
Harmonie večera
Lahvička
Jed
Kalné nebe
Kočka
Krásná loď
Vyzvání na cestu
Nenapravitelné
Rozhovor
Podzimní zpěv
Jedné Madoně
Odpolední píseň
Sisina
Jedné kreolské dámě
Moesta et errabunda
Strašidlo
Podzimní sonet
Smutek Luny
Kočky
Sovy
Dýmka
Hudba
Hrobka prokletého básníka
Fantastická rytina
Veselý mrtvý
Sud Záště
Puklý zvon
Spleen
Spleen
Spleen
Spleen
Posedlost
Touha po Nicotě
Alchymie Bolesti
Sympatická Hrůza
Modlitba pohanova
Poklop
Půlnoční zpytování
Smutný madrigal
Varovatel
Vzpurník
Velmi daleko
Strž
Nářek Ikarův
Rozjímání
Heautontimorumenos
Nezměnitelné
Hodiny

Pařížské obrazy
Krajina
Slunce
Uražená Luna
Rusovlasé žebračce
Labuť
Sedm starců
Stařenky
Slepci
Jedné kolemjdoucí
Pracující kostlivec
Soumrak
Hra
Tanec kostlivců
Láska ke Lži
Já v duchu stále zřím
Té chůvě
Mlhy a deště
Pařížský sen
Svítání

Víno
Duše vína
Víno hadrářů
Víno vrahovo
Víno samotářovo
Víno milenců

Květy zla
Epigraf k odsouzené knize
Záhuba
Mučednice
Lesbos
Prokleté ženy
Prokleté ženy
Dvě hodné sestřičky
Krvavé zřídlo
Alegorie
Beatrice
Proměny Upírovi
Cesta na Kytheru
Amor a Lebka

Vzpoura
Zapření svatého Petra
Abel a Kain
Litanie k Satanovi

Smrt
Smrt milenců
Smrt chudých
Smrt umělců
Konec dne
Sen zvědavcův
Cesta

Doplňky
Théodoru de Banville
» Dýmka Míru «

Tříšť
Západ Romantického slunce

Galanterie
Vodotrysk
Bertiny oči
Hymna
Nápovědi obličeje
Šereda
Franciscae meae laudes

Epigrafy
Verše k portrétu Honoré Daumiera
Lola de Valence
Na Tassa ve vězení

Rozmanité básně
Hlas
Netušené
Výkupné
Jedné Malabarance

Buffonerie
Na debut Aminy Boschetti v divadle de la Monnaie v Bruselu
O jednom dotěravci
Laškovná hospůdka
Epilog

Malé básně v próze

Báseň o hašiši

Fanfarlo

Důvěrný deník


originale française

Les fleurs du mal

Petits poemes en prose

La Fanfarlo


Baudelaire in English

The Flowers of Evil

Prose Poems

Fanfarlo




Navštivte

Malý koutek poezie

Malý koutek poezie


Baudelaire


Květy zla

Previous    Next


Kalumet míru

Podle Longfellowa

I.

Pán tvorstva Manitou, jenž stvořil vše, co žije,
se snesl s oblohy a vstoupil do prérie,
do strašné prérie, již ruší pásma hor;
jsa vládcem prostoru a stvořitelem blesků,
si vybral ve skalách, jak vždycky, Rudou Stezku,
hle, o čem přemýšlí ten majestátní tvor.

Pak svolal národy a zval je ke skalisku,
ach, snad jich bylo víc než trav a nežli písku.
Svou rukou ulomil kus skály u nosu
a vymodeloval z ní velkolepou dýmku,
jež měla hlubokou a uhlazenou jamku,
a troubel ulomil si z trubky rákosu.

Pak sloupal kůru z bříz a nacpal si ji do ní;
on, který stvořil lid a všecka stáda koní,
stál vzpřímen, vykřesav si jiskru z kamení,
a kouřil na stezce svou slavnou Dýmku Míru,
jsa zalit paprsky jak maják, strážce vírů;
pro jeho národy to bylo znamení.

Kouř stoupal pomalu jak neurčitý vánek
a prolnul jitřní vzduch, jenž překonával spánek.
Byl zpočátku jak pruh, jak rozčechraný snop;
pak zhoustl, zbarvil se a byla z něho pára,
jež zbledla, zbělela jak ranní mlhy zjara,
a potom roztříštil se o nebeský strop.

A z vrchu skalisek, jež stoupala jak schody
a shora od jezer, kde hučí velké vody,
a od Tawashenty a jeho údolí
až po Tuscaloosu, kde voní velké lesy,
se vznášel jeho kouř a plynul pod nebesy,
byl velkým signálem pro celé okolí.

Slyš slova Proroků: "Ta pára, která pluje,
toť sama boží dlaň, jež něco rozkazuje,
ach, hleďte, blíží se už k naší osadě.
Toť Giči Manitou, jenž stvořil vše, co žije,
jenž vkročil na skálu a volá do prérie:
,Já zvu vás k skalisku, já zvu vás k poradě!' "

A cestou od rovin přes nekonečné vody
a ze všech čtyřech stran jdou bojovnické rody,
ten mrak, jenž vynořil se v ranním úsvitu,
byl pro ně signálem jak jindy písmo blesku
a všichni poslušně jdou hledat Rudou Stezku,
kam zval je na schůzku bůh Giči Manitou.

Tak přešli prérii a nyní pyšně stojí
v své krásné válečné a třpytící se zbroji,
jsou pestrobarevní jak listí, jako pták;
zášť zakrvavila jim bojovnickou štětku,
zášť, která sálala už z očí jejich předků,
teď prudce zažehla i jejich temný zrak.

Hle, v jejich zorničkách je zášť, již podědili.
Tu Giči Manitou, Pán Země, dárce síly,
se na ně podívá svým okem, v němž je klid,
jak otec na děti, když vedou spolu hádky,
a hledí útrpně na jejich nepořádky.
Tak Giči Manitou měl v oblibě svůj lid.

Hle, vztáhl na ně dlaň své všemohoucí ruky
a chtěje uklidnit ty rozkacené pluky
a jejich horečku a neklid jejich muk,
jim řekl hlasitě, až zachvěly se vody,
tak, aby slyšely to všecky tyto rody
a aby přehlušil i jejich vlastní hluk:


II.

"Mé drahé potomstvo, vy nešťastní a mili!
Ó slyšte božský hlas a slovo zákona!
Hle, Giči Manitou, Pán Země, dárce síly,
k vám mluvi! Je to ten, jenž stvořil vaše žíly,
jenž dal vám medvěda, jenž dal vám bizona.

Já usnadnil jsem lov a honbu na medvěda;
proč tedy stává se teď z lovce krutý vrah?
Proč pořádali byste honbu na souseda?
Proč nejste rozumni a spokojeni, běda!
Vždyť máte rybolov a ptactvo v bažinách.

Jsem znaven válkami, ach, už je toho dosti.
I vaše modlitby jsou zločinné jak vír!
Jste oběť rozmaru a vlastní svárlivosti,
jen v jednotě je moc; tak zanechte své zlosti
a žijte bratrsky a udržujte mír.

Již brzy odešlu vám do krvavých jatek
tvář Utěšitele, jenž řekne toho víc.
Ten může udělat vám ze života svátek,
však promarníte-li i jeho velký statek,
pak všichni zmizte a nebude z vás nic!

Tak omyjte svou krev, jež uschla na rapíru.
Je dosti rákosí, je dosti silných skal;
už nechte válčení a mějte k sobě víru,
jak bratři vykuřte si slavnou Dýmku Míru,
již pro potěšeni a z lásky jsem vám dal!"


III.

Tu jeden po druhém se zbavovali zbraně
a myli v potoce své naličené skráně,
jež krutě zářily jak signál do boje.
A jeden po druhém si modeloval dýmku,
v níž vydlabávali si ozdoby a jamku,
a Duch se usmíval, jsa s nimi spokojen!

Pak šťastně vraceli se do krajin, kde žili,
a Giči Manitou, Pán Země, dárce síly,
se vznesl do nebe, kde trůnil jeho hrad.
A v mraku, ozářen jak nejpestřejší ptáci
a s uspokojením nad vykonanou prací
se šťastně pohroužil v svůj vonný majestát!


Přeložil Vítězslav Nezval


Další dostupné překlady:
Svatopluk Kadlec - Dýmka Míru





www.baudelaire.cz :: Since 2002 :: Based On Layout Designed By Danny Is On Fire Productions © 2006