Maska

---

Alegorická socha v renesančním stylu
Sochaři Ernestu Christophovi

Hle, poklad, který má šarm florentského díla;
to vláčné svalnaté tělo, jak božský vkus,
tady se sbratřily Elegance a Síla.
Ta žena opravdu je div, zázračný kus,
útlá a nádherná i přes robustnost svalů,
jen trůnit na skvostných postelích bez šatů
a kratochvílí být všech papežů a králů.

- Ten jemný, smyslný úsměv, všimni si rtů,
když jejich extáze se s nestoudností spáří,
ten pohled posměšný, potměšilý a mdlý,
mazlivý obličej orámovaný šláři,
ve kterém každý rys vítězně hlaholí:
"Mne povolává Slast a korunuje Láska!"
Je vzrušující, hle, právě ten majestát,
on nad ní vznáší se a dráždivě ji laská!
Pojď, obejdi ten div ze všech stran, zůstaň stát.

Ó takhle rouhat se umění! Hrůza! žena
s tělem, jež slibuje slast! Pohleď nahoru,
dvě hlavy, dvojhlavá stvůra, tak zohavená!

- Ne! Je to maska jen, je součást dekoru
tvář, kterou roznítil úžasný škleb. Ta pravá,
vidíš, ta svraštělá, odtud se ukáže,
to je upřímná tvář, to je skutečná hlava,
a jen se schovává za tváří, která lže.

Ubohá nádhero! ta velkolepá řeka
mi vtéká do srdce k všem starostem, co má.
Tvá lež mě opájí, vyprahlá duše čeká
na vlny slz, ten Žal prolitý očima!

- Ale proč pláče? Proč? Tak dokonalá krása,
před kterou klekal by do prachu lidský rod.
Jakápak choroba silácké tělo drásá?

- Proč? Že je naživu, nestála o život!
Pláče, že musí žít! Co však ji rozechvívá,
že se až potácí, je hrozné vědomí,
že žít musí i dál a pořád jen být živa!
Zítra a pozítří a věčně! - jako my!


Přeložil Vladimír Mikeš