Pošmourná obloha
Mám dojem, jako by ses usmívala z par;
tvé oko (zelené či modré?) mění tvar,
hned odporuje mi a hned mně přitaká
a myslí na bledá a líná oblaka.
Jsi jako bílé dny; ač nevím proč a zač,
mé srdce v těchto dnech se rozvodňuje v pláč,
když nervy za deště, jenž náhle snese se,
si tropí posměšky z mé vnitřní deprese.
A někdy třpytíš se jak krásné obzory,
jež slunce pozlatí, než zajde za hory...
Jsi jako mokrá zem, když vyčasilo se
na zimní pošmourné a kalné obloze!
Ó ženo ukrutná a svůdnější než jih!
Mám také milovat tvé jíní a tvůj sníh,
či najdu v prosinci tvých citů zimní květ,
jenž předčí prudkostí i železo i led?
Přeložil Vítězslav Nezval