Kočka

---

I.

V mém mozku prochází se kočka
jak v malé černé alkovně
a vede si tam způsobně.
Je lehká, vznáší se jak vločka,

má sotva slyšitelný hlas,
jejž tlumí rozkošnými zoubky,
a přece je v něm tolik hloubky.
V tom vidím vrchol jejích krás.

Ten hlas se plouží bez otázky
v mé hloubi duše jako dým
a naplňuje mne jak rým
a blaží mne jak nápoj lásky.

Hned uklidní jak filozof,
hned uvede mne do extáze;
a i když říká dlouhé fráze,
vždy obejde se beze slov.

Ach, marně hledáš kalafunu,
vždyť nenajde se hudebník,
jenž znal by divotvorný smyk,
jenž rozehrál mou pravou strunu

jak hlas té zvláštní bytosti,
jež hledí z kočičího těla
a u které jak u anděla
má všecko půvab křehkosti.


II.

Srst plavé kočky, kterou znáte,
je vonná jako vlasy vil,
a přece jsem ji pohladil
jen jednou, jenom jedenkráte.

Ach, je to domácí můj duch,
jenž přivozuje inspiraci,
jenž trestá zlé a dobrým splácí
jak sudička a jako bůh.

Když moje oslněné oči,
jež každým gestem uchvátí,
se samy k sobě obrátí
a když se od ní pootočí,

tu zpozoruji zděšeně,
že její bledé zřítelnice,
v nichž hoří opálové svíce,
bdí stále stejně upřeně.


Přeložil Vítězslav Nezval