Majáky
Vlám Rubens, Acheront, sad zahálky, v němž svítá,
a polštář svěžích těl, kde nelze milovat,
však život proudí tu a živelně se zmítá
jak moře na moři, jak nebe, vítr, šat;
da Vinci, zrcadlo, jež spolklo mlhovinu,
však milí andělé je proměnili v ráj -
a plní tajemství se objevují v stínu
ker, sosen, ledovců, jež vroubí jejich kraj;
a Rembrandt, hospitál, kde šuškají si stíny,
a kde je na stěnách jen jeden velký kříž,
kde pláč a modlitba se vypařuje z špíny,
kam zimní paprsek vpad vysílený již;
hle Michelangelo, pláň s Herkuly a s Kristy,
kde vidíš fantómy, kde vidíš Jidáše,
jak vynořují se nad ponurými místy
a vztekle trhají své tvrdé rubáše;
zuřivost boxera, faun se zarostlou kůží,
ty tvůrče chlapisek, ty krásný atlete,
ty pyšná odvaho, ty slabý, žlutý muži,
ty králi galejí, ty smutný Pugete;
a Watteau, karneval, kde bloudí slavné tváře
jak lehcí motýli, kde víří pestrá směs,
kde svěží výzdoby a lustry plné záře
vrhají šílenství na roztančený ples;
Goya je těžký sen, má plné sklady smetí,
embrya vařená při pustém sabatu,
tvář stařen v zrcadlech a zcela nahé děti,
jež svádí punčoškou lest ďábla k šachmatu;
hle, Delacroix, mys krve v stinném lese,
kam chodí návštěvou zlý anděl zvečera,
kde divná fanfára se pod oblaky nese,
jak přidušený pláč, jak povzdech Webera;
ty kletby, rouhání, ty nářky a ta Ikání,
ten křik, ta extáze, ten pláč, ta
Tedeum
jsou oplakávány z všech bludišť ozvěnami
a pro smrtelníky jak božské opium.
Toť výkřik hlídačů a rozlétá se v střelách,
ten rozkaz vyslalo k nám tisíc hlásných trub;
toť maják, rozžatý na mnoha citadelách,
a signál zbloudilců, jež svedl z cesty sup!
A Pane, opravdu ten signál, jejž jsme dali,
je pravým svědectvím o naší hodnosti,
ten vzlykající pláč, jenž přes věky se valí
a zmírá na prahu tvé slavné věčnosti!
Přeložil Vítězslav Nezval