Krajina
Aby v mých eklogách byly jen cudné touhy,
jak astrologové chci spávat u oblohy,
kousíček od zvonic poslouchat v zasnění,
jak větrem unášen slavnostní hlahol zní.
Budu se z mansardy dívat, sám bradu v dlani,
jak dole v dílničce prozpěvují a žvaní.
Komíny, stěžně měst, věže: jen vztáhnout dlaň.
Snít o věčnosti mě přiměje modrá báň.
Je sladké dívat se, jak probleskuje z třpytu
mlh lampa za oknem a hvězda na blankytu,
k obloze stoupá dým jak černé hedvábí
a luna vylévá své bledé půvaby.
Od jara do léta, od léta do podzimu,
a pak, až únavné sněhy přinesou zimu,
zamknu se, zabedním, závěsy zatáhnu
a vzdušné zámky si postavím ze svých snů.
O modrých obzorech budu snít, o zahradách,
kde pláče vodotrysk na mramory soch v řadách,
polibcích, o ptácích nezmlklých na chvíli,
o těch všech nejčistších dětinstvích Idyly.
A vzpoura nadarmo mi za skly zabouří tu,
já hlavu, buď co buď, nezvednu od pulpitu,
nic od té slasti mě nemůže odvrátit,
Jaro si vyvolat, kdy já je budu chtít,
ze srdce vykřesat slunce, když není s námi,
a teplé povětří žhavými myšlenkami.
Přeložil Vladimír Mikeš