Ta služka, na niž jste žárlila, přelaskavá
Ta služka, na niž jste žárlila, přelaskavá,
dávno spí, na hrobě roste jí řídká tráva:
měli bychom jí tam položit aspoň květ.
Ti mrtví vytrpí, chudáci, tolik běd.
Když Říjen s vichřením proklestí staré stromy
a nad mramory se hlas zármutkem mu zlomí,
ti živí připadnou jim lhostejní až strach,
když, jak jsou navyklí, spí doma v peřinách,
a v nich ten černý sen prohryzává svou noru;
bez druha v posteli, dobrého rozhovoru,
ti staří prokřehlí trouchniví kostlivci
cítí, jak po kapkách mizí sníh tající
a plynou staletí a nikdo z jejich druhů
nepřijde pověsit na mřížku novou stuhu.
Vidět, jak tiše se posadí do křesla,
když večer polena sykavě zahlesla,
jak v koutě světničky se schoulí na chvilenku,
když modrá mrazivá tma prosince je venku,
jak vážná, mateřsky, z té věčné postele
spěchá mě pohladit, dítě už dospělé,
co odpověděl bych té dobré zbožné duši,
vida jak proudy slz jí z prázdných důlků prší.
Přeložil Vladimír Mikeš