Víno hadrářů
Na starém předměstí, v tom labyrintu bláta,
kde lidstvo hemžíc se za svými cíli chvátá,
v červeném světle lamp, v nichž vítr, třesa sklem,
naléhá na oheň a zmítá plamenem,
lze vídat hadráře, jenž chodě hlavou kroutí,
a do zdí vrážeje jak básník za své pouti,
nic nedbá bludných psů, svých bídných poddaných,
a duši vylévá, pln slavných plánů svých.
Přísahá slavnostně a pyšný zákon dává,
zloduchy poráží, oběti pozvedává,
a stoje pod nebem jak pod baldachýnem,
svou ctností zpijí se v svém srdci nevinném.
Ti lidé, trápení sty trampot v domácnosti,
drcení robotu a stářím bez lítosti
a celí ohnutí pod tíhou odpadků,
jež Paříž vyvrhla po koutech ve zmatku,
jdou domů, páchnouce jak sudy hadry svými,
po boku s přáteli v zlých bitvách zbělelými
a s vousem visícím jak prapor plný ran;
před nimi tyčí se les květných slavobran,
a oni, vítězní - ó kouzlo okamžiku! -
za hlučné orgie trub, bubnů, slunce, křiku
tu přinášejí čest a slávu národu,
jenž jásá, láskou zpit, vstříc jejich průvodu!
Tak valí víno vpřed, sám Paktol jasuplný,
tím Lidstvím ubohým své zlatonosné vlny;
skrz hrdlo člověka hrdinství hlásá v dál
a svými dary pak nám vládne jak ten král.
Bůh, chtěje uspat zášť všech bídných mroucích vskrytu,
Bůh stvořil spánek kdys, jat výčitkami citu,
a Člověk doplnil jej Vínem, drahým všem,
a Víno po Slunci je Božím dítětem!
Přeložil Svatopluk Kadlec