Prokleté ženy

---

Jak stádo lhostejné, které na písku leží,
k přímořským obzorům obracejí svůj zrak
a nohy s pažemi, ty společnice svěží
doteky spojují a váží všelijak.

Jedny si vyznáním svá srdce osvěžují
v hlubinách zelených, kde potok zpívá si,
když lásky bázlivé z dětských let hlavou plují
a sen ten mladičký když pravda vyvrací.

Volně a s rozvahou kráčí pak jiné ženy
přes temná skaliska plničká zjevení,
kde svatý Antonín uzřel své pokušení,
růžová ňadra, jež vyvstala z hlubiny.

Jsou pak i takové, co v světle bídných loučí
ve ztichlých hlubinách jeskyní pohanských
na pomoc volají tě, Bacchu, nežli skončí,
tebou vždy uspány, v poutech výčitek zlých.

Jiné zas, mající kol hrdla škapulíře
a biče ukryté pod černým hábitem,
za noční temnoty směšují v dobré víře
šťastně pěnící smích se slzným přívalem.

Ó panny, ďáblice, obludy, trpitelky,
vy pohrdačky skutečností životní
a nebezpečných běd pobožné zjevitelky,
jimž hoví stejně pláč jako křik, běsnění,

vy, které duše má ve vašem pekle stíhá,
vám patří soucit můj, vám patří láska má
pro nesplněný sen, jehož nesmírná tíha
srdce vám sužuje jak urna milostná.


Přeložil Gustav Francl