Prokleté ženy
Jak stádo ležíce na rozpálené pláži
s očima k obzoru, jenž mizí za mořem,
se mlčky hledají a v styku jejich paží
je sladké toužení a úzkost před hořem;
zrak jedněch uchvácen je dlouhou důvěrností,
jdou hájem, ve kterém jim zurčí potoky,
a slabikujíce své něžné dětinskosti,
se ztratí v lesíku, jenž padá na kroky;
a jiné, sesterské, jež věsí mlčky hlavu,
jdou v skalách, ve kterých je plno zjevení,
kde svatý Antonín zřel stoupat jako lávu
prs, který drásával ho při pokušení;
při svitu smolnice, jež škvaří se a praská,
ve starých jeskyních jak v klínu Sodomy jsou ty,
jež bičuje a rozedírá láska,
ó, Bakchu, umrtvi jim peklo svědomí!
A jiné, chránící své hrdlo škapulíři,
a které nosí pod svým šatem bič,
směšují za nocí, jež hyzdí netopýři,
své slzy s rozkoší, když ubíjejí chtíč.
Ó, panny, démoni a svaté mučednice,
velicí duchové, již přezíráte svět,
hledači věčnosti, hned devótně se mstíce,
hned plné radosti, hned oběti svých běd,
vy, za nimiž jsem šel tam dolů do předpeklí,
Ó, sestry, mám vás rád a pláči nad vámi
pro vaše bolesti, pro slzy, jež vám tekly,
pro srdce, veliká jak hrobky s urnami!
Přeložil Vítězslav Nezval