Proměny Upírovi
Ta žena, jako had na roštu zmítajíc se
a ňadra v korsetu si dráždíc o kostice,
chrlila ze svých úst dvou jahodových rtů
proud těchto horkých slov se čpěním mošusu:
- "Ó, já mám vlhké rty a znám se v dovednosti,
jak všeho svědomí se člověk v lůžku sprostí.
Vysuším každý pláč na prsech vítězných
a starcům vyloudím na tváři dětský smích.
Ten, kdo v mé nahotě mě zhlédne bez závoje,
má ve mně nebesa, lunu a slunce svoje.
Já tolik z rozkoše, můj drahý znalče, znám,
že v tom, když v náručí již muže objímám,
či dávám zubům v plen svá ňadra v slastné chvíli,
cudná a nestoudná, slabá a plna síly,
jsou s to v té posteli, vší vášní zemdlelé,
se pro mne zatratit i sami andělé!"
A když mi vyssála již morek ze všech kostí
a já se stočil k ní, pln děsné ochablosti,
chtě vděčně zlíbat ji po jejich něžnostech,
neviděl jsem tu nic než hnisem slizský měch!
jat hrůzou, zavřel jsem hned oči v rozechvění,
a když jsem po chvíli je pootevřel zření,
ležely na místě té loutky, z níž šel strach,
jež měla na pohled spoušť krve v zásobách,
jen zbytky kostlivce, jež v zmatku kmitajíce
skřípaly jako štít či jako korouhvice,
houpané sem a tam zlým vichrem na tyči,
když v zimě za noci v tmách náhle zafičí.
Přeložil Svatopluk Kadlec