Amor a Lebka
Usedl zhurta Amor sobě
Lidstvu na lebku,
smích na tom trůně si z ní robě,
pln zlých pošklebků.
Bubliny fouká v bujném štěstí,
a ty počnou let,
tak jako by se chtěly vznésti
nad pozemský svět.
Křehoučká koule v světlé kráse
stoupá do mračen,
a pustí duši, rozplývá se
jako zlatý sen.
Po každé z bublin slyším v pláči
lebku tiše dít:
"Ach, kdy se ti již přece zráčí
tu hru ukončit?
Co rozptyluješ ústy v mžiku
na prach povětřím,
je mozek, stvůrný vražedníku,
má krev s masem mým!"
Přeložil Svatopluk Kadlec