Vodotrysk
Mdlé jsou tvé krásné oči, drahá!
Nač otvírat je? Sni jen dál,
svá ňadra nech tak polonahá,
jak rozkoše vír tebe jal.
Na dvoře fontan lká a kvílí,
dnem, nocí slyšíš jeho ples,
mé nadšení on sladce sílí,
kam uvrhla mne láska dnes.
Ve květů tisíce
proudy se rozlejí
a svitem měsíce
v barvách se zastkvějí
a letí šumíce
v slz hojných ručeji.
Tak rovněž duše tvá, když vzplála,
jak rozkoše blesk do ní sjel,
se divoce a směle vzpjala
až v blankyt, jenž se kouzlem stkvěl.
Teď rozlévá se mroucím stonem
v proud něhy, v němž div nezhynu,
jenž stéká tiše tajným sklonem
až v srdce mého hlubinu.
Ve květů tisíce
proudy se rozlejí
a svitem měsíce
v barvách se zastkvějí
a letí šumíce
v slz hojných ručeji.
Ó ty, jíž půvab nocí dýše,
jak sladko slouchat nakloněn
nad ňadra tvá, jež dmou se tiše,
fontanu věčný vzdech a sten!
Ó luno, proude s šumem hlasným
ó chvějící se stromy kol,
zrcadlem lásky mojí jasným
jest tajemný váš snivý bol!
Ve květů tisíce
proudy se rozlejí
a svitem měsíce
v barvách se zastkvějí
a letí šumíce
v slz hojných ručeji!
Přeložil Jaroslav Vrchlický
