Trest za pýchu
Za oněch krásných dob, kdy kvetlo Bohosloví,
žil jistý učenec, jenž přesvědčoval slovy,
a pověst vypráví, že za slavnostní mše
- když zase promluvil zlým lidem do duše,
když hrozil očistcem a pekelnými tresty,
když přešel na divné a málo známé cesty,
jež vedou do nebe jak zbožné neděle
a na něž vstoupili snad jenom andělé,
- jak člověk ve výši a s poraněnou míchou
prý zvolal unešen svou satanickou pýchou:
"To já jsem způsobil, že kroužíš ve výši.
Však kdybych odhalil tvé ledví, Ježíši,
tvá hanba vyrovná se rozhodně tvé slávě,
a byl bys embryem, jež zrodilo se právě."
Hned nato zešílel svým pyšným odbojem.
Lesk jeho génia se zastřel závojem,
a chaos zaplavil jak černá voda Hádu
ten kdysi živý chrám, jenž býval plný řádu,
ten krásný intelekt, jenž míval velkou moc.
Teď rozhostila se v něm dlouhá tichá noc
jak v sklepě bez klíče, jenž náhodou se ztratil.
Byl jako zvířata a komicky se klátil,
když vyšel do pole jak bludná planeta,
již nerozeznával tvář zimy od léta,
byl hnusný, špinavý jak odhozené tašky,
byl dětem pro posměch, tropily si z něj šašky.
Přeložil Vítězslav Nezval