Vlasy
Ó rouno kadeří, jež splýváte až k pasu!
Ó vonné pletence! Ó vlny výbuchů!
Dnes, mám-li ponořit se do minulých časů,
jež s kouzlem vzpomínek spi v hloubi těchto vlasů
chci jimi zamávat jak šátkem ve vzduchu.
Žár vnitřní Afriky, pláč Asie a zvony,
svět, který rozplynul se takřka bez mráčku,
je ve tvých hlubinách jak vůně nad záhony!
Jak jiní duchové se opájejí tóny,
můj pluje na vůni tvých vlasů, miláčku.
Já půjdu tam, kde strom a člověk, plni mízy,
se chvějí ve mdlobách a v žáru podnebí,
v tvých silných pletencích, v tvých copech, které visí,
jsou skryty slunné dny a ebenové mysy,
jsou stěžně, veslaři a plachty na nebi:
a v hlučném přístavu, kde mohu dlouze píti
zvuk, barvy, parfémy jak vodu z pramene,
kde lodi, plující po moárovém kvítí,
se noří do zlata a divoce se řítí
vstříc čisté obloze, vstříc zdrojům plamene.
Pak zvolna ponořím svou extatickou hlavu
v ten černý oceán, v němž onen můj se skryl,
a subtilní můj duch, zpit hudbou jejích splavů,
tě najde, zahálko, a objeví tvou slávu
a šťastné aróma, jež prýští z dlouhých chvil!
Ty černý prapore, vy tmavomodré vlasy,
vy navracíte mně zas dálky azuru,
na jemných konečcích, kde vlna s vlnkou hrá si,
jsem cestovatelem a střídám zeměpásy,
kde voní benzoe, kde cítím purpuru.
Jen dál, ach, navždycky se sklánět nad milenkou
a plýtvat perlami pro tyto pramínky,
ach, podplácet si je jak ženu před volenkou!
Což nejste oázou, kde sním, což nejste sklenkou,
z níž dlouze opíiím se vínem vzpomínky?
Přeložil Vítězslav Nezval