Požehnání

---

Básníka má-lí mít svět, který zná jen nudu,
Básníka z úradku nejvyšších mocností, zoufalá
matka se ožene po osudu,
na Boha zatíná pěst, k jeho lítostí:

- "Tísíckrát lepší je porodít klubko zmijí,
než krmit tenhle škleb! Jak mohla mě tak svést
ta zlořečená noc rozkoší, která míjí
a za níž počalo mé břicho i můj trest!

Za to, žes vybral mne ze všech žen jako ženu,
která má probouzet v svém smutném muži hnus,
za to, že nemohu hodit zpět do plamenů
jak dopis milostný tu zrůdu zrůd a hrůz,

zášť, jíž mě drtíš tak, že neznám odpočinek,
obrátím na něho, zmučím tvůj nástroj muk,
sama mu pokroutím ten zpotvořený kmínek,
že na něm nevzejde jeden morový puk!"

Polyká pěnu slin své nenávistné zloby
a z věčných záměrů nechápe vůbec nic
a sama pro oheň, za zločin matek v hloubi
Gehenny narovná polena do hranic.

Nad vyděděncem však bdí Anděl a on žije,
roste a dychtivě se sluncem opájí,
růžový nektar a nádherná ambrózie
pro něho všecko je, co pije a co jí.

Hovoří s oblakem, hraje si s vánkem, skáče,
vesele zpívá si na cestě ke kříži.
Duch, jenž ho sleduje na jeho pouti, pláče,
když vidí, že je pták a nic ho netíží.

Ti, jež chce milovat, naň hledí plni hrůzy,
nebo ti smělejší, jež dráždí jeho klid,
se snaží přimět ho vyplakat všecky slzy
a zkoušejí, kdo víc ho umí potrápit.

K vínu a ke chlebu, ke všemu živobytí
přidají vždycky hrst popela s plivnutím,
a čeho dotkne se, pokrytecky se štítí
a vyčítají mu, že svedl je jít s ním.

A žena s jinými se na ulici shodla:
"Jsem pro něj zlatá? Jsem. Krásná až k závrati.
Tak proč bych nebyla jak starověká modla,
ty byly ze zlata, tak ať mě pozlatí;

zpiju se vůněmi, chci nard, kadidlo, myrhu,
chci do sytosti mít poklon a mas a vín,
se smíchem ze srdce, jež zbožňuje mě, vyrvu
pocty, jež patřily antickým bohyním!

A potom, až mě ta bezbožná fraška znudí,
vztáhnu a pomalu do něho zaryji
svou křehkou, silnou dlaň a proškrábu se hrudí
až k srdci nehtíky či spáry harpyjí.

Jak malé ptáčátko strachy se tetelící
to okrvavělé srdce mu vyrvu ven
a s pohrdáním je své oblíbené psici
jak žrádlo pohodím a řeknu: jen si vem!"

K Nebi, kde září trůn, nádherný, jasně bílý,
Básník, rozzářený, své zbožné ruce zved,
a blesky vlastního ducha ho oslnily
a výhled zakryly na znesvářený svět:

"Dík, Pane, za bolest, za všecko, co nás raní,
dík za ten božský lék nalitý do duše
na naši špinavost, za čiré pomazání,
jež silné připraví na svaté rozkoše!

Tvá vůle je to, vím, Básník má stoupat vzhůru,
být jednou zařazen do svatých Legíí,
to ty ho navěky zveš ke slavnostem kůrů,
Trůnů a Mocností všeho, co nemíjí.

Vím, že jen bolest je jediná urozená,
již peklo ani svět nemohou nahlodat,
mystická koruna musí být zaplacena
všude a za všech dob, a bolest je ten vklad.

Však na ten diadém, jenž oslnivě hoří,
by stará Palmýra neměla šperků dost
a všechny neznámé kovy a perly moří,
byť tebou vsazeny, by byly malý skvost,

neboť má čelenka bude z čirého světla,
jež vyvře z dávného svatého plamene,
a oči smrtelné se vším tím, co v nich světlá,
jen jeho zrcadlo žalostně zkalené.


Přeložil Vladimír Mikeš