De profundis clamavi
Já vzývám soucit tvůj. Ty, již mám pouze rád,
z dna strže, srdce mé jež pro vždy pochová,
toť chmurný vesmír jest s obzorem z olova,
kde v noci s rouháním děs pluje odevšad.
Tam po šest měsíců bez tepla slunce svítí,
a druhých šest je noc, jež pokrývá vše temně,
to víc jest holý kraj, než polární je země,
bez lesa, bez tvorů, bez potoků a kvítí.
Ba neznám větší děs, jenž moh’ by děsit svět,
nad mraznou ukrutnost zde slunce, jež je led,
nad ohromnou tu noc jak starý Chaos v šeři.
Věř, osud závidím té nejbídnější zvěři,
jež ponořit se můž do tupých snů bez vlády,
tak času rozvíjí se zvolna vlákno tady!
Přeložil Jaroslav Vrchlický