Elevace
Tam nad údolími a lesy, nad krátery,
až k mrakům nad moře a jejich nádheru,
až k slunci nad prostor a za hráz éteru,
kde končí nejzazší mez dní a hvězdné sféry,
se bystře povznášíš, můj duchu, k volnosti -
a jako plavčík, jenž se vrhá do pěn víru,
se hroužíš vesele a šťastně do vesmíru
a citíš závratné a mužné radosti.
Jen odleť daleko, pryč od nakažliviny,
jen jdi a očisť se ve vzduchu hvězdných sfér
a pij jak božský líh ten oheň hvězdných ker,
jež víří v prostoru a nevrhají stíny.
Daleko od nudy a pak již bez hoře,
jež padlo na život jak příliš těžký hřídel,
je šťasten ten, kdo smí svým rozmáchnutím křídel
se vznésti do krajin, jež svítí nahoře,
ten, jehož myšlenky jak skřivánkové z klecí
se ráno rozletí tam vzhůru nad chlumy,
- jenž vzlétl nad život a jasně rozumí
i řeči květinek i řeči němých věcí!
Přeložil Vítězslav Nezval