Lahvička

---

Jsou vůně silné tak, že žádná neutají
je látka. Řekl bys, i sklem že pronikají.
Když schránku rozevřem, již Východ poslal sem,
kde zámek vzpírá se a skřípe s výkřikem,

neb v domě spuštěném skříň některou, z níž vstává
ta ostrá vůně dob a jež je prašná, tmavá,
tak často láhvička se stará najde tam,
a duše tryská z ní, jež navrací se k nám.

Sta spalo myšlenek tu v bědném zakuklení,
v tak těžkých temnotách a v sladkém rozechvění,
jež křídla rozpjaly a dávají se v let,
jak blankyt, růží lesk a plny zlatých cet.

Hle, tu je vzpomínka, jež opíjí a těká
kol vzduchem kalným; zrak se svírá; Závrať vleká
již duši spoutanou, s ní k jícnu přichází,
kde ve tmě hluboké jsou lidské nákazy;

a na kraj propasti tam staleté ji vrhá,
kde - Lazar páchnoucí, jenž rubáš svůj už trhá,
se lásky žluknoucí a dávné vzbudila
a hýbe mrtvola příšerná, rozmilá.

A tak, až vymizím já z paměti všech lidí,
a v skříně osudný kout někam až mne sklidí,
jak starou láhvičku, již křehkou, špinavou,
a prašnou, ničemnou, a puklou, lepkavou,

já budu rakví tvou, ó, more roztomilý,
tvé svědkem zhoubnosti a svědkem tvojí síly,
ty jede andělský, ty číši žíravá,
jež srdci mému smrt i život podává!


Přeložil Jaroslav Haasz