Flakón
Jsou sladké parfémy, jež nepotlačíš zátkou,
jež proniknou i sklem jak pórovitou látkou.
Když vniknem do skříňky od vonných lahviček,
jež skřípá, sotvaže jsme vzali za klíček,
když prohrabujeme se v nepotřebné skříni,
jež stojí na půdě či na zrušené síni,
tu přijdem na flakón, jenž rozvzpomíná se
a jenž se navrací své staré povaze.
A spící myšlenky jak černé smutné kukly
se lehce zachvějí, když znenadání pukly,
a vzlétnou, plížíce se dlouho při zemi,
jsou plny azuru a voní růžemi.
Hle, krásná vzpomínka se vznáší, víří, točí,
pod její doménou se zavírají oči,
jsi blízko propasti, z níž zvolna vychází
pach staré, ztemnělé a lidské nákazy,
tvůj duch je opojen a střemhlav se tam vrhá,
a dole hnula se, jak Lazar, který trhá
svůj rubáš, mrtvola té staré tkaniny,
jež páchne od molů a od plesniviny.
A tak až zapadnu do nepaměti lidí
jak někam do skříně a až mne také sklidí
jak starý flakónek, jejž dávno pokryl prach,
jenž sešel, vyčichl a proměnil se v pach,
změním se na rakev, změním se na hnilobu!
Pak věrně dosvědčím tvou zhoubnost, sílu, zlobu,
ty jede, jenž jsi mně byl podán anděly
a jenž mne užíráš, má smrti, příteli!
Přeložil Vítězslav Nezval