Rozhovor
Jak nebe podzimní vás jasnou, růžnou zřím!
Však smutek v duši mou jak moře stoupá valné
a nechá v odlivu jen chmurným retům mým
vzpomínky hlodavé vždy hořké bláto kalné.
— Tvá ruka nadarmo se po mých ňadrech stáčí,
co hledá, družko má, je poušť zloupená velmi,
spár ženy řádil tam i její zlý zub dračí,
mé srdce nehledej, to zhltly divé šelmy.
Mé srdce palác je, dav zdeptal jeho prahy,
tam vraždí, zpíjí se, rve sobě vlas ta spřež!
— Dech vůně obléhá šíj vaši i prs nahý!...
Ó duší katane, ó Kráso, ty to chceš!
svým zrakem ohnivým, jenž jako banket šílí,
ty cáry zvápenat, jež šelmy ušetřily!
Přeložil Jaroslav Vrchlický