Miluji vzpomínku na nahost za epochy

---

Miluji vzpomínku na nahost za epochy,
kdy obnažeností Foibos rád zlatil sochy:
Tehdy muž se ženou bez úzkosti a lži
si směli užívat, jak mohli, rozkoší.
Milostná obloha je laskala, kde chtěla,
a nalévala sil do vznešeného těla,
a Kybelé, byť šla z porodu k porodu,
neměla za přítěž tu velkou úrodu,
jak vlčice, jež má něhu pro každé štěně,
z osmahlých cecíků dávala pít všem stejně.
A právem krásný muž, silný a samý sval,
byl hrdý na krásy, jež volaly: jsi král;
hladký plod bez kazu, maso, jež přijde k chuti,
ta pevná dužina lákala k nakousnutí!

To když si básník chce vybavit v našich dnech
tu dávnou minulost a bloumá po místech,
kde obnaží se muž, kde obnaží se žena,
ponurým chladem je duše jak přimražena
před černým obrazem, vyrážejícím dech.
Ó zpotvořenosti, plačící po šatech!
Ó směšné pahýly, zamaskovaná těla,
zkroucená, vychrtlá, splasklá či zbřichatělá,
která bůh Užitku, bezcitný, veselý,
zavinul, děťátka, do plínek z oceli!
A ženy, bledé jak vosk svící nakapaný,
jež neřest užírá i živí, a vy, panny,
vlekoucí v dědictví vám daný první hřích
a celou ohyzdnost těch oplodněných břich.

My, lidé zkažení, máme však jinou krásu,
tu, pravda, neznaly národy dávných časů:
nám zhoubné nádory srdce tvář rumění,
my tomu říkáme půvaby zemdlení.
Než objev pozdních múz, jež rozkvílely se tu,
nemůže zabránit ochořelému světu,
aby vzdal mládí hold, jaký mu náleží,
- té svaté, upřímné, líbezné mládeži
s očima jasnýma jak řeka u pramene,
mládí, jež nade vším se jak modř nebe klene,
jak ptáci, květiny nám dává bez ptaní
své vůně, písničky a teplo na dlani!


Přeložil Vladimír Mikeš