Klenoty
Má drahá, nahá jsouc a znalá citů mých,
jen zvučné klenoty si ponechala k lauru;
z té zbroje bohaté vzhled vítězící dých,
jaký za šťastných dnů má otrokyně Maurů.
Když srší při tanci posměšnou hudbu svou,
svět tento sálavý, svět kamene a kovu,
nutí mě milovat s extází zběsilou
věci, kde míchá se zvuk se světlem vždy znovu.
Když potom ulehla a já byl k vášni zván,
tu z výše divanu se usmívala tiše
na lásku hlubokou, sladkou jak oceán,
která jak k útesu k ní stoupala vždy výše.
Jak tygr zkrocený, zírajíc na mne v lsti,
se vzhledem mlhavým vždy v jiné pázy vklouzla,
a ryzí nevinnost spoutaná s chlípností
všem jejím proměnám dávala nová kouzla.
A paže, nohy, bok a stehno, kyčlí trs,
hladké jak olej sám, jak labuť, kterou chceme,
zřel zrak můj vidomý a jasný naveskrz;
a břich a prs a prs, ty hrozny vinice mé,
stoupaly lichotněj než démon zvoucí k zlu,
by rozbouřily mír, jejž duše moje měla,
a aby svrhly ji se skály křišťálu,
kde odpočívala klidná a osamělá.
Já nový obraz zřel sjednoceně se pnout:
tož Antiopy bok a bezvousého bystu,
natolik její pás dal pánvi vyniknout
při šmince nádherné na pleti zlatolistů.
- Svit lampy poroučel se smrti při stínech,
zatímco pouze krb bděl světlem ve světnici.
Vždycky, když do temnot vyrazil žhoucí dech,
zaplavil krví svou pleť tuto z ambry spící!
Přeložil Vladimír Holan