Klenoty

---

Má drahá znajíc mne, mé srdce a můj svět,
jsouc nahá, nechala si zvonivé své cetky
a její ozdoba jí dodávala vzhled
těch maurských otrokyň, jež strhly naše předky.

Když tanče vydává svůj posměvačný hřmot,
ten zázrak z kamene a z třpytivého kovu,
jsem stržen k extázi nad zrcadlením hmot,
kde světlo se zvukem se mísí jako v slovu.

Tak ležíc, usmála se z hloubi večera
a z hloubi divanu, kde milovali jsme se,
vstříc lásce, hluboké jak sladká jezera,
jež valila se k ní jak moře na útesech.

Jak zkrotlá tygřice, zrak plný krutosti,
a snivě zkoušela své rozmanité pózy
a cudnost, spojená v ní s krajní chlípností,
jí stále zůstala i přes metamorfózy.

A paže, stehno, krk a lesklá křivka zad
jak labuť, vlnící se před mým jasnozřením,
mě omamovaly a dráždily můj chlad;
prs, hrozen vinice, již pěstil jsem svým sněním,

se blížil úlisněj než démon, zničív klid,
v nějž nořila se má samotářská duše
na skalách z křišťálu, kde chtěl jsem tiše žít
a odkud vytrhl ji jako kořen růže.

Tu připadalo mi, že vidím v jednotě
trup hodný jinocha a kyčli Antiopy,
bok vyvstal nad tajlí a zářil v nahotě.
Třpyt ambry s líčidlem se vsákl beze stopy!

Když lampa dohasla, tu na ztemnělých zdech
krb kreslil ohnivou a mihotavou růži;
když z krbu vydral se jak z prsou prudší vzdech,
zaplavil krvavým svým třpytem její kůži!


Přeložil Vítězslav Nezval